Dostala jsem něco úplně jiného než jsem čekala a po počátečním mírném zklamání jsem byla ráda a kniha se mi líbila. Začala jsem ji totiž číst s tím, že hlavním tématem bude život Addie v minulosti a zajímalo mě, jak si se situací poradila, jak vůbec přežívala. V první půlce knihy se opravdu dočkáme detailních popisů předchozího života, ale následně jím jen proletíme, v podobě občasných záblesků z minulosti. Ale krásu příběhu jsem našla někde úplně jinde. Příběh je to sladkobolný, vyvolává nejrůznější otázky. Líbilo se mi jak Addie zanechává své stopy jako nepolapitelná zapomenutá můza, celý vývoj vztahu Addie a Luca a pomalé odkrývání toho, proč si Henry Addie pamatuje. Bála jsem se aby to nebyla úplně červená knihovna, milostná linka tam je, ale kniha nabízí i mnohem víc, už jen díky tomu, že happy endu se nedočkáme. Jak to vystihla Atanone - není to vlastně lehké čtení (taky jsem tak ke knize z počátku přistupovala), ale dostane se nám faustovského příběh o smyslu života. Takže pro mě příjemné překvapení v rámci žánru, který normálně moc nevyhledávam. A navíc se mi kniha hodí i do letošní výzvy = autor co nosí brýle:)

Jednou mrkneš, a roky opadávají jako listí ze stromu. Adeline je teď šestnáct a všichni o ní mluví, jako by byla letní květ, věc, která se má utrhnout, dát do vázy, věc, která má jen vykvést a pak shnít. Jako Isabelle, která netouží po svobodě, ale po rodině, a vypadá to, že jí nevadí chvíli kvést a pak uvadnout. Ne, Adeline se rozhodla, že chce radši být stromem, jako Estele. Pakliže má zapustit kořeny, tak chce radši růst divoce, než aby ji někdo stříhal a prořezával, radši chce stát osamoceně a vzkvétat pod širým nebem. Radši to než být jen dřívím, které někdo pokácel jen proto, aby si zatopil v krbu. ------ Poslední dobou nemám odhad na knihy. Onehdy jsem šla číst knihu, kde jsem očekávala napětí a dostala jsem babský likér, zatímco teď jsem hledala něco vážně lehkého a dostala faustovský příběh o smyslu života, touze člověka žít, být sám sebou, objevovat a platit za každou zkušenost. A taky příběh o světlu a temnotě. I romantika byla, ale taková...uvěřitelná. Vlastně celý ten příběh je uvěřitelný. Stejně jako Artemis886, jsem ho měla za předvídatelný, protože se mi pár odboček povedlo odhadnout. Ale konec mě mile překvapil a jsem za něj vděčná, protože jsem se vnitřně nemohla rozhodnout, jestli jsem připravená na jednu z možností, které se nabízely. Autorka mě doběhla, za ten závěrečný pat jsem jí vděčná. Kniha se zdá být odpočinková a připravte si dlouhý čas na odpočívání, protože se od ní těžko odchází.