"Je to prostě krátká kniha, která není literaturou." - slova Natálie Kocábové Ok... A to je omluva? Za to, že jsem "musela" číst ty její nekonečné stížnosti, které se neustále množily a opakovaly? Nevím... Fakt nevím, co si myslet. Avšak to poslední, co bych chtěla číst, jsou kecy o tom, jak je tlustá a kolik kil ještě potřebuje shodit. Nebo kolik barů vymetla a kolik skleniček vypila. Máma dvou dětí. Nechci soudit. Jen mi nepřipadá, že je dobré na takovéto texty upínat pozornost. Nevím, kolik rozvedených žen by se v tom mohlo najít. Pokud by jich bylo hodně, asi by mě vážně vyděsila nezodpovědnost lidí. Čekala jsem odpočinkové čtení v duchu Nesvadbové, Kohoutové či Šoposké. Nic převratného, ale alespoň zábavného a nápaditého. V ženském časopise se to jednou měsíčně dá snést... Přesto si myslím, že je tato kniha de facto o ničem. Jde jen o citový výlev jedné nepatrně smutné ženy. Za něco stojí jen ilustrace. Myokard je úžasná.

Kniha, jejíž ilustrace jsou příliš dobré v porovnání s obsahem. Krátké deníkové zápisky jsou podle mého názoru i pro sloupek v časopisu špatně stylisticky vyvedené. Po knize jsem toužil zejména z důvodů jejího grafického zpracování. To je opravdu nádherné! Po přečtení mě však utvrdila v tom, že za nic jiného naneštěstí nestojí. Škoda.