Nevím, jak to napsat, abych přesně vyjádřila dojem z knihy (a to se mi moc často nestává). Je to smutné a velmi vážné téma, dokonce jsem knihu asi po 100 stránkách už jednou odložila, ale......na mě by příběh udělal daleko intenzivnější dojem, kdyby autorka neopakovala některé věci neustále dokola, případně do příběhu vložila i pohled svého otce a bratra. Takto je to vlastně taková její zpověď, potřeba se podělit o svou lásku k mamince, svým dětem, rodině. Potřeba převyprávět své těžké životní období, svou bolest a podělit se o ni. Moc výstižně a mně blízce vyjádřila své pocity z knihy níže magnolie, nechci se opakovat, ale alespoň jedno si neodpustím, jak si mohla autorka (41) myslet, že její 76ti letá máma jí bude pomáhat s mimčem a dvěma batolaty a jezdit za ní x kolometrů !!!! Je to ale opravdu kniha plná lásky mezi matkou a dcerou a i ta naděje v to lepší se v ní dá najít.

Upřímná zpověď autorky. Je znát, že se ze své situace potřebovala "vypsat", bohužel ten blog styl se na knížce hodně podepsal. Inspirace se v ní určitě najít dá, škoda jen, že je zabalená do spousty balastu v podobě opakujících se myšlenek a slov (stala jsem se alergickou na slovní spojení sendvičová léta a George Clooney). Pokud je ale člověk realitou vržen do podobné situace, stejně nakonec zjistí, že si všechno musí uspořádat po svém. Nicméně podobná zpověď určitě dokáže člověka podržet, že v tom není úplně sám...