Ano, byla to ona, Alžběta Báthoryová! Seschlé chomáče vlasů a vypnutá kůže pokrývaly temeno vysoké lebky jako před jedenácti roky. Zlatými a stříbrnými nitěmi vyšívané šaty ještě nepodlehly neúprosnému času a vysoký naškrobený límec zakrýval šíji mrtvoly. Kůže i svalstvo na tváři a na dlouhých kostnatých rukách, zkřížených v klíně, byly vyschlé. Dlouhé rukávy šatů s vyšívanou krajkou spadaly až na palce a Nádasdymu blesklo hlavou, že Alžběta Báthoryová nemá na ruce žádný náramek. Zvědavě pohlédl na zápěstí pravé ruky a vyhrnul rukáv až po vyzáblé předloktí, ale mimo svraštělé kůže neviděl nic jiného. Vyhrnul rukáv i na levé ruce... A nechtěl věřit vlastním očím, hrdlo mu sevřela úzkost a zalil ho pot, když spatřil široký, drahokamy zdobený náramek, který jako okov obepínal nebožčino kostnaté zápěstí a zlověstně zablýskl ve světle pochodně. Nádasdy se nad bezduchým tělem naklonil a pozorně si náramek prohlížel. Střídavě pociťoval zděšení i nadšení, hrůzu i obdiv.