„Lidé ať jsou lidmi, on ať je jejich postrach, jejich varovný prst. Protože pokud jím nebude, stanou se postrachem oni a jejich prsty už nebudou varovat - budou jen trhat a brát, urvi, co urvi.“ Hned na začátku musím podotknout, že románový svět Miloše Urbana mám ráda, je mi příjemné se v něm pohybovat a vracet se do něj, vždycky se těším :-). Podobně to mám i s jeho spisovatelským pohledem na svět – dívá se originálně, a taky provokativně, na to, co chce vidět a posléze sdělit čtenáři, má svá vlastní kritéria. Takže mě u jeho knížek vůbec nepřekvapují hodnocení od 1-5*, a tedy ani to, že se názory na něj tak různí (od odmítnutí, přes nepochopení, až k úžasu), asi nejvíc ze všeho to ukazuje právě na to, co se nám Urban ve svých knížkách často snaží říct, že není jediná pravda o světě, že je možné dívat se různě, a že vždycky záleží na tom ... kdo se dívá. Ti z vás, kdo jste Urbana ještě nečetli, nebo četli a na poprvé to nevyšlo, zkuste to ještě, někteří možná knížku po pár stránkách zaklapnete, protože zjistíte, že svět, tak, jak ho vidí pan Urban, vás neoslovuje, někteří možná dočtete, ale stejně nebudete nadšení, protože jen sem tam, občas, se za oknem vlaku, kterým jste právě projeli napříč příběhem, mihla zajímavá krajina, a některé poetický příběh o krajině a živlech, které ji mění, o vášni a lidech, kteří se s ní potýkají, a o všech dávných i nedávných mystériích, která s tím nějak souvisí ... zaujme. Pak budete chtít vědět víc, možná občas i zastavit na některém z nádraží cestou a rozhlédnout se kolem, pokochat se krajinou a zaposlouchat se do vyprávění místních, to protože příběhy, které uslyšíte, vám budou povědomé ... Já tam možná budu taky, a budu se těšit, že se třeba občas na stránkách Urbanových knížek potkáme :-). Není jedna pravda o světě a zrovna tak není jeden způsob, jak Hastrmana číst, právě naopak, řekla bych, že jich je docela hodně, takže záleží jen na vás, jestli se budete snažit v příběhu všechny zachytit, pochytat, případně porozumět jim, nebo jestli si zvolíte takovou cestu, která vám bude příjemná a která vás příběhem provede tak, že vás to bude prostě bavit ... já si zvolila ten druhý způsob, našla si cestu svou ... docela přirozeně si mou pozornost první získala hora ... „Tenkrát jsem byl na hoře poprvé a právě tehdy narazil na to, co skrývala prohlubeň nad severním svahem kousek pod bukovým lesem ...“ ... a s ní krajina a tedy „dívání se na svět“, protože třeba právě o něm je totiž hastrmanův příběh docela hodně ... hodně toho je napsáno o původní poetické skoro barokní krajině v severních Čechách, tedy o krajině, představující prapůvodní obraz krajiny – lesy, pole, jezera, který by neměl být měněn „hora ať zůstane horou, jezero jezerem“. Jenže krajina své dominanty ztrácí (vlastně se tam i můžete jet podívat a přesvědčit se) ... „hora kamene, odjakživa zde stojící a vyživující svými prameny celý kraj, je po pár desetiletích lidské hamižnosti rozpáraná a zmrzačená. Prameny vyschlé; viklan, odvěký symbol a místo pohanských obyčejů, vyvrácen“ ... krajina se zploštila „stejně jako duše lidí, kteří v ní – a z ní – žijí.“ ... tohle „dívání se na svět“ hastrmanovýma očima trochu bolí ... „Všichni jste lidské bytosti, z vody se skládáte a bez vody se neobejdete ani den, a přece děláte všechno pro to, abyste o ni navždy přišli.“ ... a opět celkem přirozeně pak přišli na řadu lidé, kteří v krajině žili a žijí ... protože příběh, který jsem poslouchala, byl příběhem o paměti krajiny a lidí, o tom, jak se v ní už po staletí mísí staré, pohanské vs. křesťanské chápání světa, a do toho se celkem neúprosně o slovo hlásí osvícenský duch ... a jak tohle všechno drtí technická revoluce (první, druhá, třetí ... a dnes už i čtvrtá), a tak mě zajímalo, jak se s tím místní lidé potýkali, každý dívajíc se tím svým způsobem na svět kolem sebe ... Jasně, že jsem zjistila, to co jsem tušila ... paměť je paměť, takže je to stále stejné ... přestože se všichni dívají na totéž, ne každý totéž vidí ... možná proto je Hastrmanovým údělem ... stále se vracet ... jako memento ... jako připomínka ... jako paměť, která má, a všichni to víme ... svá omezení :-) ... my, lidé, totiž rádi zapomínáme ... „Přišel jsem bez šatů, když čas neměl smysl, hleděl jsem vzhůru ze dna řek, přespával v rákosí a v korunách dubů, lovil jsem v tůních, jezerech.“ „Protože to tak musí být ...“ „Snad to tak musí být ...“

Ta první část je pohádka pro dospělý, taková neškodná romantická balada. V tý druhý to vypadalo, jako by se Urban rozhodl, že se za žádnou cenu nestane mainstreamovym autorem a všem babičkám, který si tu knížku v dobrý víře půjčily z knihovny na počtení u kafíčka, nechá úděsem spadnout do toho kafe brejle. Já mu to schvaluju, i když i na mě to bylo ekoteroristický sakra moc. S chladnokrevnou samozřejmostí tam ten zelenej Zorro mstitel vraždí snad na každý stránce.