Ve své nejnovější práci se Detlef Brandes zabývá především opatřeními a plány nacistického Německa ohledně dalšího nakládání s českým obyvatelstvem Protektorátu Čechy a Morava, které zahrnovaly „rasové“ hodnocení, asimilaci, přesídlování a začlenění do Velkoněmecké říše. Cílem „národnostní politiky“ bylo okupovaný prostor germanizovat. Autor popisuje nejen konkrétní události mezi roky 1938–1945, ale sleduje i dlouhodobé cíle třetí říše, pro jejichž realizaci mohly být během války položeny základy a měly být dokončeny až po vítězství tažení na východě. Všímá si situace jak v Protektorátu, tak i v tzv. Říšské župě Sudety. Na základě zevrubného studia protektorátních dokumentů dokládá, že význam Protektorátu pro německý zbrojní průmysl vyžadoval opatrnější germanizační politiku než třeba v Polsku, protože zde panovaly obavy ze sabotáží a odporu českého obyvatelstva, které by mohly narušit plynulost a výkon výroby. Germanizační záměry a opatření většího rozsahu byly tedy připravovány částečně skrytě – vyvlastňováním v rámci rozšiřování vojenských prostorů, restrikcemi českého školství nebo „rasovým hodnocením“ českého obyvatelstva maskovaným lékařskými prohlídkami. Rasová kategorizace měla vymezit obyvatelstvo vhodné k asimilaci (což byla většina), zbylí „rasově nestravitelní“ měli být po skončení války odsunuti na východ a tam eliminováni. Jak autor dokládá, Češi měli postupně ztratit znaky kulturního národa, tomu mělo napomoci zavření českých vysokých škol, výrazná redukce českých středních škol, povinná dvojjazyčnost s upřednostněním němčiny. Česká inteligence měla být omezena a předpokládalo se, že se Češi převážně vyučí dělnickým profesím. Naproti tomu nacistická správa protežovala „etnické Němce“, snažila se vytvořit německé koridory bez českého obyvatelstva či podporovala německé kulturní spolky. Rovněž z arizace židovského majetku profitovali především etničtí či protektorátní Němci. Brandesova kniha je pro českého čtenáře velmi cenná tím, že na základě archivních údajů detailně a věcně informuje o průběhu a rozsahu vyvlastňování a odsunu českého obyvatelstva po záboru Sudet i po vyhlášení Protektorátu, jakož i o rozsahu germanizačních plánů a míře jejich realizace německými a protektorátními úřady. Pečlivě vytvářená mozaika, složená z nesčetných archivně podložených faktů, mezi jiným jasně ukazuje, že nelze zpochybňovat dlouhodobé nacistické záměry, mířící k násilné „rasové“ selekci a následné asimilaci většiny českého obyvatelstva. Autor rovněž na základě studia nacistické germanizační politiky přesvědčivě dovozuje, že tyto snahy zavdaly československé exilové vládě důvody k pozdějšímu odsunu německého obyvatelstva. Rovněž orientaci na SSSR pak shledávala exilová vláda méně nebezpečnou než germanizační záměry okupační správy. Německý historik Detlef Brandes (nar. 1941) je znalcem dějin střední Evropy, Protektorátu Čechy a Morava, dějin Němců ve střední Evropě, a zejména česko-německých vztahů. Do svého odchodu do penze v roce 2008 působil na Univerzitě Heinricha Heineho v Düsseldorfu, kde vedl Institut pro kulturu a dějiny Němců ve východní Evropě. Je členem vědecké rady Collegia Bohemica, zaměřujícího se na kulturní dědictví, které v českých zemích vytvářeli německy mluvící obyvatelé. V češtině mu vyšla řada prací, především Češi pod německým protektorátem (1999), rozsáhlá syntéza zachycující německou okupační politiku, českou kolaboraci i historii protinacistického odboje. K jeho dalším pracím patří: Cesta k vyhnání. Plány a rozhodnutí o „transferu“ Němců z Československa a Polska (2002), Exil v Londýně 1939–1943. Velká Británie a její spojenci Československo, Polsko a Jugoslávie mezi Mnichovem a Teheránem(2003) a Sudetští Němci v krizovém roce 1938 (2012).