Knížek s tématem druhé světové války a koncentračních táborů je v dnešní době plný trh. Sama jich mám v knihovně několik. Na jednu stranu je fajn, že se o tomto odstrašujícím období mluví i po letech a našlo si "příznivce" i u mladé generace, na druhou stranu se z něj ale stalo poněkud komerční téma. Nejvíce mi asi vadí ty tituly, které napsal autor, jenž kolem koncentráku nešel ani oklikou. Mám tím na mysli mladé autory, kteří mají o životě v koncentračním táboře pouze načteno, ale oni sami, nebo někdo z jejich příbuzných, koncentračním táborem neprošli. Vždy mě pak napadá, že autor nedokáže vymyslet natolik silný příběh sám o sobě a musí si vypomáhat krutou atmosférou koncentráku. Což ale není případ této knihy. Autorem je Felix Weinberg, jenž koncentrační tábor zažil na vlastní kůži a, jak je asi patrné, jej i přežil. Felix retrospektivně vzpomíná na své mládí prožité hned v několika táborech, počínaje Terezínem a konče Buchenwaldem. Na autorovi mi je velmi sympatické to, že se nesnaží své vzpomínky nikterak přikrášlovat či dramatizovat, ba naopak přiznává, že spoustu věcí zapomněl. Respektive nezapomněl je strářím, nýbrž je jeho mysl v rámci sebezáchovy cíleně potlačila. Autor na sklonku svého života pociťuje, že jakožto jeden z mála přeživších by měl o těchto hrůzách zanechat nějaký důkaz, ať už pro sve potomky či pro širší populaci. V knize se zřejmě nedozvíte nic nového, co by o táborech v dnešní době nebylo známo. Stejně tak nečekejte žádné nervy drásající napětí. Pokud však chcete číst pravdivou zpověď člověka, jenž si prošel všemi hrůzami a i přesto se stal světově uznávaným fyzikem, rozhodně po knize sáhněte.

Tuto knihu jsem přečetla za jeden večer. Autor píše velmi zajímavě a z jeho textu jde cítit velký nadhled. Za mě jedna z nejlépe napsaných knih na toto téma.