Může obsahovat mírné SPOILERY??? Já si prostě nemohla pomoct. I přesto, že mám rozečteno několik zajímavých knížek, táhlo mě to k profesorovi Challengerovi jako můru za světlem. Kniha obsahuje 2 krátké povídky s tímto vědeckým velikánem a předlouhou (z mého pohledu naprosto zbytečnou) předmluvu překladatele, která zabírá polovinu knihy. V předmluvě rozebírá P. Pecháček především předchozí romány s prof. Challengerem. Pro fanoušky této literární postavy takřka neobohacující čtení. A teď už k samotným povídkám. 1) Když země vykřikla „Nebudu před Vámi zastírat, že mé mínění o odbornících je nevalné, neboť jsem se obvykle přesvědčil, že muž jako já, s dobře vybaveným mozkem, dokáže zaujmout hlubší a obecnější stanovisko než člověk, jenž o sobě tvrdí, že disponuje specializovanými znalostmi (bohužel mnohdy zůstane jen u pouhopouhého tvrzení), které však jeho názory leda svazují. Přesto jsem ochotný to s Vámi zkusit.“ ... I takhle se dá navazovat spolupráce:-D Celým příběhem nás nezvykle neprovází novinář E. Malone, ale jistý Peerless Jones, odborník přes artézské vrty. K čemu slavný profesor potřebuje odborníka na artézské vrty? … „Hodlám dát Zemi na vědomí, že existuje přinejmenším jeden člověk, George Edward Challenger, stojí o pozornost, ba se jí neodbytně dožaduje.“ … Challenger má novou převratnou teorii. Naše planeta Země je podle něj živým organismem… Země jako živý organismus – proč by ne. U R. Bradburyho jsem narazila zase na město, které bylo živým organismem (povídka Město). A ještě chci prozkoumat, jak to pojal V. Vasiljev (Technik Velkého Kyjeva):-) Sir A. C. Doyle dokáže ústy profesora dobře vysvětlit i hůře pochopitelnou myšlenku. Hodně se mi líbilo přirovnání Země k starobylé lodi porostlé vilejši:-) Autor zůstává věrný své domněnce o existenci éteru (v knize Příliv smrti s ním pracoval). Pro zajímavost: Einsteinova teorie relativity (z roku 1916) s éterem nepočítá, povídka je z r. 1929. Povídce dávám plný počet hvězdiček, ale kdybych měla ohodnotit prof. Challengera, tak by jich ode mne tentokrát dostal méně. Proč? Je pořád „okouzlující“ a mám ho ráda, jenže se mi příčil jako vědec, který se nepříčí experimentovat na živých organismech. Neetické experimenty se bohužel prováděly a nebuďme včerejší, provádějí jistě i dnes. Tato povídka, když se na ni dívám z hlediska etiky, mi nahání hrůzu, i když ve světle skutečných experimentů na lidech z toho Challenger vychází jako „hodný hošík“. Z hlediska sci-fi čtení je skvělá. Lidská touha po vědění, po tom něco zjistit, dokázat, ověřit, se bohužel často nezastaví před ničím. 2) Muž, který chtěl rozložit svět „Vidina újmy na vlastní osobě by s Challengerem nikdy nepohnula, ale přestava, že by jeho vědecká práce zůstala nedokončená, jej tvrdě zasáhla. Zaváhal, a než stačil dospět k rozhodnutí, vyrazil jsem kupředu a skočil do křesla. Viděl jsem, jak vynálezce pokládá ruku na páčku stroje.“ Příběhem nás provází E. Malone a profesor se na chvíli ocitá v kůži toho, kdo odmítá uvěřit. Doyle se v ní pouští na pole rozkladu objektů na jednotlivé částice… Povídka mě překvapila pointou a ukázala Challengera zase v lepším světle. I když by se o tom dalo spekulovat. Každý na to bude mít jiný pohled. Nechci moc spoilerovat. A od rozkládání objektů a jejich opětovnému skládání je jen krůček k teleportaci. Víte, kdy se myšlenka teleportace objevila poprvé v literatuře? Za nejstarší je považován příběh The Man Without A Body od E. P. Mitchella. Je krátký a mě oslovil. Zde v originále: http://gutenberg.net.au/ebooks06/0602521h.html#03 Při svém celkovém hodnocení vůbec neberu v potaz předmluvu překladatele. 5 hvězdiček posílám siru Doyleovi. A mně ještě zbývá poslední kniha ze série (Země mlhy).