Po roce 1945 se do popředí zájmu mnoha národních literatur dostalo prožité trauma války a následky, které přinesla. Mnozí autoři také čerpali z vlastních zkušeností ze zákopů, zajetí, věznění v koncentračních táborech nebo (v případě německých literátů) také z vynuceného exilu. Snad nejvýrazněji jsou příběhy a prožitky druhé světové války přítomny v německé poválečné literatuře. Spisovatelé velmi silně cítili potřebu přispět k morální očistě svého národa, který válečný konflikt zapříčinil, a po roce 1945 se musel vyrovnat s porážkou a pocitem viny. S tímto zaměřením také vznikla v roce 1947 literární skupina Gruppe 47, s níž na kratší nebo delší dobu spojila svou literární tvorbu řada významných německých spisovatelů. K nejznámějším patřili zakladatel Gruppe 47 Hans Werner Richter, Siegfried Lenz, Günter Grass, Martin Walser, Peter Weiss, Erich Maria Remarque a v neposlední řadě také Heinrich Böll, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1972. Stejně jako v četných prózách i v rozhlasové hře Hodina v rodném městě se Heinrich Böll vrací ke svému ústřednímu tématu, a sice k účtování s válečnou minulostí své vlasti. Sám druhou světovou válku prožil na frontě ve službách wehrmachtu a od roku 1945 v zajetí. Hlavní hrdina se náhodou ocitá ve městě, kde prožil mládí a odkud odešel v sedmnácti letech. Nyní se proti své vůli ve vzpomínkách vrací k lidem a událostem oné doby.