A může mi být ukradena! Nedá se zcizit něco, co nosím, tak hluboko v srdci, až se to stává bytostnou součástí. S rozechvěním se dotýkám stránek. Smím, v duchu se ptám sama sebe. Kdykoliv sáhnu po Babičce, podává mi ji sama Božena Němcová. Tolik radosti vykoupené, takovou velkou bolestí, kterou musela, při zrodu díla podstupovat. Dnes na poličce není... Při psaní komentáře, jsem jí chtěla mít u ruky. Znáte ten pocit, kdy půjčujete a víte, že se kniha už nevrátí. Proto některé poklady nepůjčuji. Je pryč! Už tu není, všude pobíhám a hledám ji. To nic, láska nikdy nemizí, teď právě někomu chybí, nutně jí potřebuje a nedostává se mu . Toto laskavé poselství, ve mě tak silně rezonuje, že se až stydím, že jsem si pro sebe chtěla přivlastnit něco, co patří všem. Už se uklidňuji a vzpomínám na babičku Magdalenu Novotnou, Barunku, její rodiče Peškovi, sourozence Jana, Viléma, Adélku, mlynáře, myslivce, Viktorku, Jakuba,kněžnu, komtesu Hortenzii, vzpomínám na Ratibořický zámek, Staré bělidlo a na hřejivou náruč své babičky a lásku všech, kteří přebývají v mém srdci. "Co se dětem v babičině sedničce nejvíc líbilo, byla malovaná truhla. Rády si prohlížely na červené půdě malované modré a zelené růže s hnědými listy, modré lilie a červenožluté ptáčky mezi tím, ale největší radost měly, když babička truhlu otevřela." Slyším melodii ... Barbora Panklová - Němcová se r. 1855 dočkala vydání svého románu. Babičku vydal Jaroslav Pospíšil. Němcová prožila pro svou vzpurnou hrdost, živočišnou průbojnost, nesmiřitelnost s bezprávím nelehký osud, jinak to ani nemohlo být. Jen silná osobnost dokáže bolest přetavit v umělecké dílo. Tím čím je mramor pro Michelangela, tím pro Němcovou je slovo. Umělcova vášeň dává mramoru i slovu život. Sochař tvoří pro toho, kdo má na drahý materiál. Němcová čerpala ze sebe slova a obdarovávala jimi a stále bude obdarovávat každého, komu tohoto daru bude zapotřebí. Každému přináší štěstí v čase, kdy mu nejvíc chybí. Tento pocit Němcová vytesala do každičkého svého slova.

Krásný příběh o hodné babičce, Barunce, kněžně a Hortenzii. Viktorka na splavu mě vždy trochu děsila. Čteno na ZŠ jako povinná četba. Už jako malé se mi tato klasika líbila. Od té doby jsem ji četla ještě dvakrát. Konec je velice dojemný až trochu skličující.