229 Kč

Žánr: Česká literatura
Počet stran: 296
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2019
Jazyk: Český
Dostupný formát: epub, pdf, mobi

Co všechno nevíme o svých nejbližších? 

Bohdana je uzavřená dívka žijící jen s mrzoutským otcem a dobrosrdečnou, leč poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě a tajemství, které jí nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v léčebně oslovila „Blanko“?

Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Ale jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, povězte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo.

Nový román Aleny Mornštajnové je jiný než ty předchozí. Nejedná se o velké historické téma, nýbrž o intimní rodinné drama, kde hlavní roli nehrají velké dějiny, ale náhody a lidské charaktery. Stejně jako u románu Hana však jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh, který si čtenáře podmaní od první do poslední stránky.

 -----

Cenné na jejím psaní je nejen zvolené téma, ukotvené v autentické české minulosti, ale především práce s jazykem. Mornštajnové psaní je nesmírně citlivé, přitom však nikterak sentimentální, bez kapky sebelítosti, směřované k postavám.
- Lucie Zelinková, Právo 

Hlavně jemnost, přesnost, důkladnost a hloubka vidění. Skvěle zvládnutá psychologie. Umění silné vizualizace. Podařené, všestranné, jaksi „objemové“ zabydlení jakéhokoli typu postavy: mladé, staré, z jedné i druhé strany barikády.
- Radim Kopáč, UNI Magazín


Uživatelské recenze

Pro vložení uživatelské recenze se musíte přihlásit

Marie Valášková

04. 06. 2019

Daší román této čeké autorky, který vás zaujme od první do poslední stránky. I v tomto díle, podobně jako v Haně či Slepé mapě nebo v Hotýlku zabloudíte do dob dávno minulých. Léta válečná s velikou chudobou a třídními rozdíly, podobně jako léta následující, kdy o všem rozhodovala strana a vláda a my jsme byli jen stádem ovcí. "Eva se na něj podívala. Pochopil, že ho poznala, a kývl hlavou na pozdrav. Usmála se. V tu chvíli Svatopluk věděl, že na schůzi zůstane až do konce." Svatopluk, hoch z chudé dělnické rodiny, obdivuje svého otce od dětství. A tak není divu, že i on se stane přesvědčeným komunistou. Komunistou, který pevně věří v ideu socialismu, ale také využívá svého postavení. "Na rozdíl od JIřího, který kladl vinu jen sobě, existoval pro Janu jediný člověk, který mohl za manželovu smrt. Svatopluk Žák. Nejenže Jiřímu nepomohl, ale ještě zneužil přátelství, které je pojilo, a našeptal mu, aby se syna zřekl. Byla to jen slova, ale ta slova JIřího Hedru zabila." Tak Svatopluk obětoval i kamaráda, ale nakonec se osud postavil proti němu. Pro svou milovanou dceru Blanku musel zneužít své postavení, obalamutit pár soudruhů a sám ukončil svou kariéru ve straně i v práci. Nemohl se se svým společenským "sešupem" smířit a tak se s Evou odstěhovali z Prahy, do malého městečka, kde jej nikdo neznal. Eva nevěděla, jak ho zbavit smutku a deprese a tak sama navrhla, že by mohli zkusit mít ještě jedno dítě... "Eva byla ráda, že má náročné těhotenství konečně za sebou, ale vyčerpání a potíže ji neopustily ani po porodu. Naopak. Přidaly se k nim bolesti v podbřišku a v bedrech. Doufala, že nepříjemné pocity po šestinedělí odezní, ale spíše se ještě stupňovaly. I lékařka nejdříve bolesti přičítala věku rodičky, přesto Evě vzala krev a poslala ji na kolečko vyšetření." A tak je na světě Bohdanka, dítě, které mělo Svatopluka potěšit, ale všechno je jinak. Otec nemá o dcerku zájem, jen plní povinnosti a malá holčička velmi bolestně vnímá otcův nezájem. Smutný příběh, který by si všichni mladí měli přecíst. Drsně popisuje dobu poválečnou i normalizaci, ale i dobu válečnou, chudobu, kterou si dnes an neumíme představit. Napadá mne, že bychom měli mít pochopení pro Svatopluka, opravdu neměl jednoduchý život. Sestra, která se narodila postižená, dva starší sourozenci, které trvale poznamená válka a nucené práce v Německu a pak ty "světlé" zítřky. Jen jsem to napsala, chci to smazat, protože pro tu zvrácenou ideu jsem nikdy neměla pochopení a chudák můj táta, by se zhrozil, že tak vůbec jen uvažuji. Ale ze všech děl Aleny Mornštajnové dýchá podobné pochopení a tolerance.


Doporučujeme