Napsat, že jsem knihu přečetla s melancholickou nostalgií by bylo nepřesné. Ten prazvláštní pocit vířících vzpomínek, které mě strhly zpět do dětství a dospívání.....,kdy Rychlé šípy pomáhaly formovat můj pohled na pravdu, dobrodružství, dobro, zlo a hlavně touhu po přátelství. A Pavel Čech mi připomněl, že jsem "vyrostla" nejen já, ale i hrdinové z knih pana Foglara. Autor se v doslovu vyznává, že svým dílem chtěl prokázat úctu autorovi Rychlých šípů. Podle mě se mu to povedlo. Jemně, citlivě s pokorou....posunul příběh o kousek dál....tam, kam se dostaneme všichni....k dospělosti. Ano, pane Pavle, bílá oblaka plují rychleji a rychleji, ale pokud v sobě opatrujeme i to dítě, kterým jsme byli, tak s námi tahle patra přátel zůstane navždy. Dívám se na letní večer, stíny zvou k putování pustými zákoutími starých uliček a zahrad, k novým dobrodružstvím. Pan Foglar Rychlé šípy nechal navždy prožívat dobrodružství chlapeckých let. Pan Čech jim dovolil vyrůst a já se vší pokorou věřím, že přátelství postavené na pravdivých základech přežije. Takže "kluci" se určitě čas od času potkávají, třeba v hospůdce, nebo vezmou na výpravu své děti.....takže žádná nostalgie. Život !

"Je mi smutno. Snad z Červenáčkova příběhu, snad že už si nikdy nepřečtu Rychlé šípy dětskýma očima a poprvé. Snad že je knížka opravdu hotová, snad že něco skončilo, snad že ta bílá oblaka na obloze plují rychleji a rychleji." Pavel Čech, jaro 2019 Pocta Jaroslavu Foglarovi obsahuje vše, co je typické pro Rychlé šípy: dobrodružství, tajemno, obrázkový příběh. Klíčové, na co se zaměřil Pavel Čech, pozorný čtenář odhalí dřív než Červenáček. Otevřete knihu, prohlížejte, čtěte, rozjímejte.