„Rodí se lidé dvojího druhu – silní a slabí. Světci a obyčejní lidé. Hrdinové a bázlivci. Ti silní v dobách pronásledování dokážou pro víru uhořet nebo se dát pohltit mořem. Slaboši, jako takový Kičidžiró, chodí bezcílně po horách. Ke kterým patřím já? Kdybych neměl kněžskou hrdost a pocit odpovědnosti, možná bych stejně jako Kičidžiró šlápl na svatý obraz.“ Opět trochu úkrok stranou a v žádném případě toho nelituji. Kniha otevírá mnoho témat a lze ji číst vícero způsoby. Na jedné straně historický román – pro mě v dané chvíli největší lákadlo – stejně krutý jako poetický, pojednávající o pokusech christianizovat středověké Japonsko, o utrpení křesťanů a misionářů, o chudobě, o moci a síle feudálních pánů a šógunátu Tokugawa, o odvaze a síle, anebo naopak o slabosti, jednotlivců. Na druhé straně je tu pak otázka víry, paradoxů s vírou spojených, přetěžkých morálních dilemat, obětovat sebe vs. obětovat víru, vs. obětovat nevinné přihlížející. Mučednictví tváří v tvář lhostejné krutosti, pevnost víry proti nezměrnému utrpení, proti pochybnostem, proti kacířskému odpadnutí. Kniha je to silná, i pro ateistu, a nutí k přemýšlení o vlastních hodnotách a postojích. Rozhodně jde o výjimečný čtenářský zážitek. „Pane, proč mlčíš. Proč stále mlčíš, šeptal …“

"A Bůh mlčí jako to moře. Stále mlčí". "Tahle země je jak močál. Brzy to poznáte sám. Tahle země je hroznější bažina, než si dokážete představit. Ať se do ní zasadí jakýkoli výhonek, hned začne od kořene uhnívat. Listy zežloutnou a uschnou. A my jsme do toho močálu snažili zasadit výhonek zvaný křesťanství." Vnitřní proměna lidské duše, tajemství božího mlčení a nečinnosti tváří v tvář lidskému utrpení. Proč Bůh mlčí, zatímco jsou jeho následovníci vystaveni utrpení? Těžký, hloubavý román o hledání víry a vlastní duše na pozadí pronásledování křesťanů ve feudálním Japonsku. A je vůbec přijatelné vnášet odlišnou kulturu a náboženství do společnosti, které je to naprosto cizí?