Au.

Probuzení nebylo příjemné. Žádné mlhavé, prášky vytvořené citrónové sluneční světlo; připomínalo to spíš útok plamenometem, mířícím na její pravou lopatku. Claire vyjekla a zabořila hlavu do polštáře. Snažila se před bolestí nějak utéct, ale nepomáhalo to.

Léky přestaly účinkovat.

Zamrkala, zasténala a pomalu se posadila. Zdravotní sestra, která procházela kolem, se zastavila a podívala se na ni. „Gratuluji,“ řekla. „Už ses probrala. Ta popálenina tě ještě nějakou dobu bude bolet, ale pokud budeš brát antibiotika a rána zůstane čistá, zahojí se to. Měla jsi štěstí, že tam někdo byl a stačil ji vymýt a zneutralizovat reakci. Viděla jsem popáleniny od akumulátorové kyseliny, která se propálila až ke kosti.“

Claire přikývla. Nebyla si jistá, zda se jí podaří promluvit a přitom se nepozvracet. Celý bok ji pálil a strašně bolel.

„Chceš si lehnout?“

Znovu přikývla. Sestra jí pomohla, a když ji Claire požádala, přinesla jí to, co zbylo z jejího oblečení. Rozstřižená podprsenka už byla k ničemu. Halenka – ani z té toho moc nezůstalo. Sestra jí dala volné černé tričko ze ztrát a nálezů a pomohla jí obléknout se, a pak ji přišel prohlédnout lékař. Soudě podle rychlosti, s jakou se jí zbavili, nepatřilo popálení kyselinou sírovou k věcem, které by způsobily rozruch – přinejmenším ne v Morganville.

„Jak hrozně to vypadá?“ zeptala se Shanea, když ji na kolečkovém křesle vezl chodbou k východu. „Myslím tím, jak odporně?“

„Neuvěřitelně odporně,“ řekl. „Hnusně jako v hororech.“

„Ach bože.“

Nevydržel to. „Není to tak zlé. Rána je velká jako čtvrtdolar. Ten tvůj učitel se docela vytáhl, když hned rozstřihl oblečení a odtrhl ho od kůže. Vím, že to bolí jako čert, ale mohlo to být horší.“

Ve zkumavce, kterou Gina držela, zůstalo ještě dost kyseliny. „Myslíš, že chtěla…?“

„Vylít na tebe všechno? Jasně, k čertu. Jenom na to neměla čas.“

Do háje. To byla… nepříjemná myšlenka. Udělalo se jí horko a pak zase zima a trochu špatně, jenže tentokrát to nemělo nic společného s šokem. „Nejspíš to byla Moničina pomsta.“

„Přinejmenším částečně. A teď bude vážně zuřit, že se jí to nepovedlo tak, jak chtěla.“

Představa pořádně rozzuřené Moniky nebyla zrovna nejlepším ukončením dne – a že den už končí, to si uvědomila, když ji Shane dovezl k automaticky se otevírajícím dvojitým proskleným dveřím.

Byla tma.

„Ach!“ vyjekla a zakryla si ústa dlaní. „Ach ne.“

„Ano, ale máme zajištěný odvoz. Připravená?“

Přikývla. Shane roztlačil vozík a rozběhl se. Claire vyjekla a popadla područky. Cítila, jak ztrácí kontrolu, když vozík sjel po hrbolaté rampě a zabrzdil doslova pár centimetrů před Eviným autem. Eva bleskově otevřela dveře, Claire se pokusila vstát vlastními silami, ale Shane ji vzal v pase, zvedl ji a posadil na sedadlo. Vteřinu poté kopnutím poslal vozík k rampě, kde narazil do zábradlí a zůstal tam opuštěně stát.

Shane vskočil na zadní sedadlo. „Šlápni na to!“ vykřikl. Eva poslechla, zatímco se Claire navzdory bolesti snažila zapnout bezpečnostní pás. Nakonec se předklonila a opřela se o palubní desku. Eva vyjela z parkoviště. Auto uhánělo temnou ulicí. Lampy zářily zvláštním světlem a byly od sebe příliš daleko – je to tak schválně? Měli snad upíři vliv dokonce i na to, v jaké vzdálenosti od sebe se zde stavěly pouliční lampy? Nebo už ze strachu začala bláznit?

„Je tam?“ zeptal se Shane a naklonil se přes opěrku sedadla.

„Jo,“ odpověděla Eva. „Ale mě do toho netahej. Víš, já tam musím pracovat.“

„Slibuju, že tvého šéfa nebudu mučit.“

Eva mu nevěřila – šlo to jasně poznat – ale na další křižovatce odbočila vpravo místo vlevo a přibližně po dvou minutách zastavila před Common Grounds. Kavárna zářila světlem. A bylo v ní narváno. Claire se zamračila, ale než se stačila na něco zeptat, Shane vyskočil z auta a vešel dovnitř.