Běžím k blížícímu se úsvitu a doufám, že se stihnou schovat do auta včas. O Kaye strach nemám, s tím, co má na sobě, by se k autu nejspíš nějak dostal. Stela a Bogdan ne. Přemýšlím o tom, že zdejší rvačka je nějak horší než ta naše. Možná mi to tak jen připadá, ale my jsme se vraždili, oni popravují. Otřesu se a Bér mi narazí do boku. Něco cítí. Já taky.

~

Vysoký muž s holou hlavou smrdí spáleninou. Když se podívám blíž, zjistím, že mu na pravačce chybí poslední články prstů u malíčku, prsteníku a ukazováku. Upálené, vycením zuby. Fryderyk mi definitivně přestane být sympatický.

„Jen se pojď kouknout, kochanie, za chvíli tu zajdeš stejně jako já.“

„Nezajdu,“ odseknu suše a pokouším se rozvázat smyčku na ocelovém laně, „já ne, ale ty jo,“ přitisknu nakonec ke smyčce hlaveň a vystřelím.

„Kolik vás tu ještě je?“ zeptám se, když ho strkám od stromu. Mlčí.

„No tak.“

„Proč to chceš vědět?“

Obrátím oči v sloup. „Jsem Tina Salo, Dyreho dcera. Nehraju s Fryderykem, jestli myslíš tohle.“

Vážně přikývne.

„Jsou tu ještě nejmíň dva. Przemek a Zoe.“

Podívám se na mobil. Dva. Do východu slunce zbývá necelých dvacet minut.

„Bére, vem ho k autu.“

Upír se ke mně obrátí.

„Co?“

„K autu, za Bogdanem. Dlak ti ukáže cestu, sám bys kufroval a já…“

„Nestihneš to.“

„Já na slunci žiju.“

Zavrtí hlavou, ale pak se rozběhne za medvědem. Povzdychnu si. Bude mi chybět Bérův čich.

~

Čich mi chybí, ale k nalezení Zoe ho nepotřebuju. Slyším ji. Ječí. Ječí, i když k ní doběhnu, a z úst jí teče krev. Nejdřív odhaduju, že jí taky zvyráželi zuby, ale pak si všimnu, že jí na krku visí zbytky roubíku. Rozkousala ho. Řve nepřetržitě, dokud ji neomráčím pažbou. Nést ji bude snadnější.

~

Zoe není těžká, naopak, moc neváží a vypadá jako středoškolačka na prázdninách, ale nést ji přece jen zdržuje. Obalila jsem jí hlavu do své bundy a snažím se držet ve stínu, ale úsvit už je nepříjemně blízko. Tak blízko, že mi málem líže tvář. Čtvrtého uvidím současně se sluncem.

Je tichý jako hrob, ani se nedivím, že ho Kay s Bogdanem minuli. S upírkou přes rameno se k němu škrábu, paprsky světla si razí cestu mezi listovím, musím být opatrná, jinak zabiju i Zoe. Podívám se mu do tváře. Přitažené ocelové lano rozřízlo koutky úst, zčernalé rty odhalují zuby. Vidí mě, ale zdá se, že už rezignoval. Vytáhnu heklera a ukážu mu ho, pak ukážu na nebe. Spustí víčka, víc dělat nemůže. Zvednu ruku a probouzejícím se lesem prásknou výstřely, stříbrná kulka ho zasáhne doprostřed čela a druhá najde srdce. Pak se těla dotknou paprsky slunce. Hoří, ale spoutaný už nic necítí. Zvednu ze země probouzející se Zoe a zamířím do nízkého podrostu.