Ve čtvrtek pozdě v noci, nebo v pátek hodně brzy ráno – podle toho, z jakého úhlu se na zbývající hodiny temnoty díval – si Henry vyzvedl novinový výtisk ze schránky na Daviově ulici a zkontroloval svůj inzerát. Navzdory hororovým historkám vyprávějícím o opaku ho nejenže otiskli tak, jak ho napsal, ale navíc ho i umístili do spodní části sloupku Alternativní životní styl, kde působil mnohem výrazněji, než kdyby zůstal pohřbený mezi inzeráty v horní části stránky.

Kvůli termínům nemohl schránku zkontrolovat dřív než v neděli večer.

Našel v ní dvaatřicet zpráv. Dvaatřicet.

Chvíli se cítil polichocen, dokud si je skutečně nevyslechl, načež – třebaže to nikdo jiný nevěděl – pocítil nad dřívějším pocitem polichocení jisté zahanbení.

Dvacet z nich zamítl okamžitě. Několik z těchto okamžitě odmítnutých si zjevně spletlo číslo schránky. Někteří zněli docela zajímavě, ale uprostřed odpovědi si to rozmysleli a neuvedli kontaktní údaje. Zbytek působil dojmem, že se životu směje s až příliš velkým gustem.

Ale ke konci této půlhodiny plné zklamání mu stále zbývalo tucet odpovědí, ze kterých si mohl vybírat; sedm žen, pět mužů. Dvaatřicet jich sice neměl, ale nebylo to nejhorší.

Jedenáct z nich mu nechalo e-mailové adresy.

Jeden mu nadiktoval telefonní číslo.

Znovu si poslechl poslední hlas ve schránce, jediný, který mu důvěřoval, že nezneužije privilegia nabídnutého telefonní společností.

„Ahoj. Jmenuji se Lilah. Je mi taky kolem pětadvaceti – ačkoliv o tom, na které straně od pětadvacítky se nacházím, se radši zmiňovat nebudu.“

Henry slyšel v jejím hlase úsměv. Byl to lehký, lišácký úsměv, svědčící o tom, že dokáže ocenit ironii. Cítil, že na něj odpovídá také úsměvem.

„I když vysedávání po barech dokážu holdovat docela s nadšením, souhlasím s tím, že horší místo pro první setkání s někým neexistuje. Co takhle kávu? Tento týden můžu být pravděpodobně volná kterýkoliv večer.“

A pak mu nechala telefonní číslo.

Stále s úsměvem ho vytočil.

~

Kdyby američtí vojáci během války v roce 1812 vpadli do Kanady byť jen s polovičním nadšením, jaké při překročení hranic vykazovala společnost Starbucks, byl by výsledek konfliktu diametrálně odlišný. Ačkoliv Henry proti tomuto řetězci kaváren v podstatě nic neměl, základna jejich klientů mu připadala přece jen příliš široká. V kavárně na Denmanově ulici, kam chodil nejraději, nebyly nikdy žádné děti ani uspěchaní manažeři či dámy v krátkých elasťácích. Skoro všichni hosté chodili v černém a – navzdory hojným piercingům a nadmíře sprostých výrazů – ti mladší se zjevně snažili napodobovat starší protějšky.

Ti obvykle patřili k druhu umělců a spisovatelů, kteří jen zřídkakdy něco prodají, ale zato vědí, jak si zachovávat image. Náleželi k několika málo lidem v celém Vancouveru, kteří nebyli opálení.

Henry se bavil děláním koleček na poškrábaném stole orosenou láhví vody za tři dolary, díval se ke dveřím a strachoval se o to, jak Lilah pozná, až přijde. Pak si zase chvíli dělal starosti, že třeba nepřijde vůbec. Načež se znovu vrátil k obavám, jak ji pozná.

Na tyhle nesmysly už jsi přece jen příliš starý, napomenul se přísně. Dej se…

Žena, která stanula ve dveřích, byla malé postavy, neurčitě středozemního typu s hustými tmavými vlasy, které jí v ebenových vlnkách padaly do půli zad. Jestli byla opravdu starší než pětadvacet, nemohlo to být o víc než o jeden či dva roky. Zjevně se nenechávala ovlivnit moderním požadavkem, aby žena byla hubená a připomínala dospívajícího mladíka s ňadry. Vyloženě krásná nebyla, ale bylo na ní cosi, co upoutávalo pozornost. Všimla si Henryho pohledu a usmála se, až jí v přesně onom výrazu, jaký si Henry představoval, zasvítily mezi rty velmi bílé zuby. Když se blížila k jeho stolu, vstal, vychutnávaje si smyslnost, s níž plula místností, dobře si vědom toho, že si ji vychutnávají i všichni ostatní.

„Henry?“ Hlas měla hrdelnější než v telefonu, bylo to skoro až předení.

„Lilah,“ odpověděl jí pro potvrzení jejím vlastním jménem.

Zvedla hlavu a zkřížila vlastní temný pohled s jeho.

Oba současně zamrkali.

„Upír.“

Henry Fitzroy, nemanželský syn Jindřicha VIII. a svého času vévoda z Richmondu a Somersetu, klesl znovu na židli, přičemž napůl s povzdechem, napůl s úšklebkem vydechl: „Sukuba.“