„Ještě pořád se nevrátil?“

Vicki si odfrkla, zatímco je vedla do svého bytu. „Sám dobře víš, že ne. A slunce už je naprosto a úplně pod horizontem, takže musí vědět, že jsem vzhůru.“

„Nejspíš sleduje stopu.“

„Já vím, Henry.“

Henry se zastavil u jednoho konce pohovky a umožnil jí, aby mezi ně položila celou délku obývacího pokoje. Bez ohledu na události předchozí noci představovala jejich nejlepší obranu i nadále vzdálenost. „Děláš si starosti?“

„Ne. Jsem naštvaná. Ten prevít mi nenechal ani zasraný vzkaz.“ Henry s Tonym si za jejími zády vyměnili výmluvné pohledy. Vicki se otočila právě včas, aby je ještě zachytila. „Co?“

„Četnost používání hrubých výrazů se u tebe zvyšuje vždycky, když si děláš starosti,“ připomněl jí Henry.

Vicki mu ukázala vztyčený prostředníček. „Zvyš tohle.“

„Vicki…“

„Promiň.“ Otočila se a opřela si čelo o okno, drtíc v pravé ruce hrst starožitného saténového závěsu. „Jen jsem trochu nervózní z těch tvých duchů, to je všechno. Není žádný důvod, proč by tu měl být se západem slunce. Vždyť je mu skoro čtyřicet, prokristapána, přece se o sebe umí postarat.“

„Dokážu si představit, že v péči o sebe je opravdu dobrý.“

„Neprosila jsem se, abys mě utěšoval,“ zavrčela.

Tony otevřel pusu, ale Henry zvedl varovně ruku, a tak ji zase zavřel.

O úder srdce později si Vicki povzdechla. „Tak dobře. Ano, dělám si starosti.“ Pustila závěs, rozhlédla se po svých poznámkách, našla je na konci stolu u Henryho kolen, udělala krok vpřed a zastavila se.

Henry sklonil zrak ke kroužkovému notesu a pak znovu zkřížil pohled s Vickiiným.

Přesunula váhu na špičky chodidel, připravená na vše, k čemu se rozhodne, ale neochotná učinit první krok. Neočekávaný závěr včerejšího nočního masakru jí připomněl, s jakým přesvědčením do Vancouveru přijela. Pokud se o to budou ochotni pokusit, dokážou spolu vyjít. Tak dobře, pokud jsme ochotni spolu pozabíjet dvanáct lidí, dokážeme spolu i vyjít, opravila se tiše na pobídnutí své paměti.

Henry se sehnul, aniž by znovu sklonil zrak, zvedl notes ze stolu a natáhl ruku.

Tonymu se zježily všechny chloupky na krku a nepřestávaly se ježit tak dlouho, dokud neměl pocit, že každý z nich stojí doslova v pozoru. Páni, na tom napětí, co mezi nimi je, by se dalo hrát „Dueling Banjos“. Potlačil zcela iracionální nutkání natáhnout ruku a zamávat s ní ve vzduchu mezi nimi, zatímco čekal a uvažoval, co by měl udělat a jestli vůbec něco. Věděl, co by udělat chtěl; chtěl rozsvítit ještě jednu lampu. Je nikdy ani nenapadlo, že lidem kolem nich mohou stíny nahánět strach.

Vicki pomalu a toporně přešla místnost na ztuhlých nohou. Její prsty se sevřely kolem notesu.

Zde vložte zlověstnou hudbu. Tony, jenž byl stále příliš emocionálně rozbolavělý, než aby to dokázal snést, zavřel oči.

„Tony? Jsi v pořádku?“

Otevřel oči. Vicki seděla v polstrovaném křesle u okna s notesem na kolenou. Henry se opíral stehnem o okraj pohovky. Přelétl pohledem z jednoho na druhého a zase zpátky. Více než cokoliv jiného mu připomínali dvě kočky, samolibé, upjaté a s identickými ostražitými výrazy ve tvářích.

„Oba jsme se včera v noci vydatně nasytili,“ řekl Henry, když k němu Tony obrátil tázavý pohled. „Zdá se, že to pomáhá.“

„Nasycení snižuje vaše teritoriální pudy?“ To neznělo pravděpodobně. První noc se oba nasytili také a nezdálo se, že by to pomohlo.

„Vydatné nasycení,“ opravila ho Vicki, aniž zvedla oči.

Tony měl nepříjemný pocit, že kdyby toho ještě byla schopna, začervenala by se. Třebaže Tonyho nesmírně zajímalo, co mohlo ve Vicki Nelsonové vyvolat pocit studu, rozhodl se, že nebude téma dále rozvíjet. Těch jedenáct těl nalezených ve skladišti firmy Richmond se dostalo na titulní stánky novin, které se nadšeně vyžívaly v každém krvavém detailu, a pokud za ně byli zodpovědní Henry nebo Vicki, nechtěl to vědět. Byly dny, kdy se stěží dokázal vyrovnat s vědomím, že upíři vůbec existují – čím méně podrobností znal, tím lépe se mu s tím vědomím žilo.

„Já vlastně ani nevím, proč jsem vůbec tady,“ povzdechl si, poškrábal se ve vlasech a klesl na stoličku.

„Jsi součástí případu, Tony.“

„Opravdu?“ Otřel si ruce do riflí a hleděl na vlhké otisky svých dlaní. „Jo, asi jo.“

Henry vstal a udělal krok dopředu. Tony se už osprchoval a trval na tom, že mu nic není a že mu jekot duchů vlastně vůbec neublížil, ale ani jedno z toho očividně nebyla pravda.

„Tak co to nové strašidlo?“ otázala se Vicki dřív, než mohl promluvit.

Udiven tím, že může být tak necitlivá vůči tomu, čím Tony prošel, se Henry otočil a zpražil ji pohledem. Podívala se mu do očí a potřásla hlavou. Svraštil obočí až ke kořeni nosu. Jak se opovažovala? Nepleť se do toho. Tony je můj, ne tvůj. Měl ta slova v ústech, stačilo je jen vyslovit nahlas. Když se však podíval na Tonyho, uvědomil si, že už to není pravda.

Nejhorší na tom bylo, že ho to nijak zvlášť nepřekvapilo.

Těch zhruba čtyři sta padesát let, co žil v utajení mezi lidmi, mu umožnilo skrýt reakci. „Ten druhý přízrak,“ odpověděl pomalým hlasem na její otázku, protože popravdě nic jiného říct ani nemohl, ne v této chvíli a ne na tomto místě, „patří mladému muži, který má obě ruce. Vypadá jako dítě ulice, má propíchnutý nos, šněrovací boty…“

„A rozšklebenou lebku na tričku bez rukávů.“ V kadenci Tonyho hlasu zaznívala ozvěna přízračného jekotu.

„Ty ho znáš?“ Vicki se s planoucíma očima nahnula dopředu. Henry temně zavrčel a ona se prudce otočila a vycenila zuby. „Co máš za problém? Jestli ho Tony zná, pomůže nám to případ vyřešit.“

„Jestli ho Tony zná, tak právě ztratil přítele.“

„A my jsme v pozici, kdy můžeme zabránit tomu, aby jich ztratil ještě víc!“

„Neznal jsem ho a nebyl to můj přítel! Dobře?“ Tony se opřel lokty o kolena a ponořil si tvář do dlaní. „Jen jsem ho viděl na ulici. To je všechno. Neznal jsem ho.“