„Catherine.“ Doktorka Burková se otočila čelem ke zdi a uchopila mikrofon sluchátka do misky z dlaní. Nestálo za to, aby ji někdo slyšel. „Napadlo mě, že ti ještě rychle zavolám a zeptám se, jak pokračují testy.“

„No, jeho leukocyty jsou skutečně úžasné. Ještě nikdy jsem žádné podobné bílé krvinky neviděla.“

„Už ses podívala na vzorky tkání?“

„Ještě ne. Myslela jsem, že chcete nejdřív dokončit krevní testy. Odebrala jsem mu další dvě zkumavky, stejně jako vzorek lymfy, a doktorko, jeho plazmatické buňky jsou právě tak úžasné jako všechno ostatní.“

Doktorka Burková ignorovala gestikulujícího kolegu. Bez ní tu zatracenou schůzi stejně začít nemohli.

„Unikátní v jakém směru?“

„No, nejsem imunoložka, ale když na to budu mít trochu času, možná se mi podaří…“

Náhlé pochopení osvítilo doktorce Burkové všechna fakta ostrým světlem. „Dobrý bože, možná že se ti podaří vyvinout lék na AIDS.“ To by mělo ještě větší význam než Nobelova cena. Očkování proti AIDS by ji prakticky zařadilo mezi svaté.

Catherine chvíli váhala, než odpověděla. „No ano, myslím, že by to mohlo vést i k tomu. Já jsem ale uvažovala spíše v kontextu svých bakterií a…“

„Uvažuj ve větším měřítku, Catherine. Podívej, už musím končit. Soustřeď se na plazmatické buňky, myslím, že nám dávají nejlepší možnosti. Proboha živého, Robe, vždyť už jdu.“ Zavěsila a otočila se k ustaraně se tvářícímu muži, který postával vedle ní. „Co máš za problém?“

„Ehm, ta schůze…“

„Ach ano, ta schůze. Bože chraň, abychom nestrávili půl života na schůzích!“ Prakticky tanečním krokem vyrazila po chodbě. Mám upíra a ten mi složí k nohám celý svět! Očkování proti AIDS bude jen začátek.

Doktor Rob Fortin, mimořádný profesor mikrobiologie, šel za ní a přistihl se, že si přeje, aby se mohl pod nějakou záminkou vypařit. Když se Aline Burková tvářila tak radostně, znamenalo to, že to někdo nerozchodí.

~~~

V laboratoři zatím Catherine chvíli hleděla na telefonní aparát a pak zasmušile potřásla hlavou. „Ne že bych neměla co na práci,“ zamumlala.

Pootočila se a vrhla uklidňující pohled k číslu devět a deset. Celý den je střídala v jediném zbývajícím izolačním boxu podle toho, jak to jejich fyzické potřeby vyžadovaly, ale nijak významněji se jim věnovat nemohla. „Já vás nepřehlížím,“ řekla jim s upřímností v hlase. „Jen tady dokončím analýzu pro doktorku Burkovou a pak se budeme moci vrátit k důležitým věcem.“

Donalda mohla ignorovat ještě asi dvanáct hodin, aniž by ji trápilo svědomí, ale nebylo spravedlivé vůči ostatním, že veškerý její čas teď zabíral pan Henry Fitzroy, upír.

Ten přece nikam neuteče.