„… takže neexistuje žádný zřejmý důvod, proč zabila Trembleyovou a jejího parťáka, zatímco lidem v muzeu pouze vymazala paměť.“ Celluci usrkl další doušek kávy, zkřivil rty nad její chutí a pokračoval: „Jediný rozdíl v těch dvou případech spočívá v tom, že lidé v muzeu strávili v její těsné blízkosti tři dny, zatímco Trembleyová ji viděla možná tři minuty.“

„Takže k manipulaci s lidskou myslí je zapotřebí čas a fyzická blízkost.“ Vicki chvíli zamyšleně okusovala konec tužky, pak ji vyplivla a dodala: „Proč asi zabila toho uklízeče?“

Celluci pokrčil rameny. „Protože mohla? Možná si po tak dlouhém věznění jen protahovala svaly.“

„Možná měla hlad.“ Henry se naklonil dopředu, aby dodal svým slovům váhu. „Ten uklízeč se tam vyskytl čirou náhodou právě v okamžiku, kdy se probrala k plnému vědomí.“

„Tak co vlastně jedla?“ ušklíbl se Celluci. „Na těle nebyly žádné stopy násilí a na každý pád nechybělo vůbec nic.“

Henry se opřel a opět se nechal zahalit stínem v rohu obývacího pokoje. „To není úplně přesné. Když toho uklízeče našli, to, co chybělo, byl jeho život.“

„A ty myslíš, že ho ta mumie snědla?“

„Smrtelníci si vždy předávali legendy o bytostech, které si prodlužují život tak, že pozřou životy jiných.“

„Jasně, ale to jsou jen legendy.“

Stíny nedokázaly ukrýt Henryho ostrý úsměv. „Stejně jako já. Stejně jako například mumie, které chodí. A démoni. A vlkodlaci…“

„Dobře, dobře! Chápu.“ Celluci si jednou rukou zajel do vlasů. Všechny ty nadpřirozené pitomosti mu vážně lezly na nervy.

Proč on? Proč ne detektiv Henderson? Henderson nosí na kožené tkaničce křišťálový přívěsek, proboha živého. A jak je možné, že než se Vicki zapletla s Fitzroyem, mělo k nadpřirozenému jevu asi tak nejblíže, když se Listům podařilo vyhrát dvakrát za sebou? Jen to, že něco nevidíš, ještě neznamená, že to tam není. Dobře, takže na tohle si odpovědět dokázal. Povzdechl si a zauvažoval, kolik z minulých nevyřešených případů se asi dalo přičíst bubákům, strašidlům a tajemným nočním zvukům. I když by možná hrozně rád, přece jen nemohl z celé téhle patálie obviňovat Fitzroye. „Tak proč zabila doktora Raxe?“

„Pořád měla hlad a doktor Rax vešel do místnosti sám.“

„Ale vždyť musela vědět, že když na tomtéž místě zemřou stejným způsobem dva lidé, začne se vyšetřovat. Proč si dělat takové těžkosti se zametáním stop a pak se dopustit takové hlouposti?“

„Doktor Rax ji přistihl na odchodu a ona se nechala unést.“

„No úžasné,“ obrátila Vicki oči v sloup. „Impulzivní mumie.“ Zívla a postrčila si brýle koncem tužky. „Alespoň víme, že může dělat chyby. Bohužel to vypadá, že její bůh přežil taky.“

Celluci povytáhl obočí až k linii vlasů. „A tohle víme jak?“

„Včera v noci v muzeu…“

„Počkej chvilku,“ zvedl ruku Celluci. „Ty jsi šla včera v noci do muzea? Po zavírací době? Ty ses vloupala do Královského muzea v Ontariu… On si to možná neuvědomuje,“ Celluci bodl prstem do vzduchu Henryho směrem, pak se prudce otočil a zpražil Vicki pohledem, „ale ty víš zatraceně dobře, že je to protizákonné.“

Vicki si povzdechla. „Podívej se, nikam jsme se nevloupali, na nic jsme nesahali, jen jsme se trochu porozhlédli kolem. Je pozdě. Jsem unavená. Jestli mě nehodláš zatknout, tak toho nech.“ Odmlčela se. Dobře věděla, že Celluci nemůže udělat absolutně nic jiného než to přijmout. Pak se usmála a pokračovala: „Na stole doktora Raxe jsme našli jeden náčrtek a následně jsme objevili odpovídající ilustraci v knize o starověkých bozích a bohyních, rovněž na Raxově stole.“

„No a?“

„Ta ilustrace se na mě podívala.“ Polkla a zastrčila si tužku za ucho, aby si mohla do riflí utřít náhle zpocené dlaně. „Její oči žhnuly rudým světlem a dívaly se přímo na mě.“

Celluci si odfrkl. „Kolik světla bylo v té místnosti?“

„Vím, co jsem viděla, Miku.“ Zúžily se jí zorničky. „A retinitis pigmentosa halucinace nevyvolává.“

Chvíli se jí díval do tváře. Pak přikývl. „Má tenhle bůh nějaké jméno?“

„Jo. Akh…“

Henry měl ruku silně přitisknutou na její ústa dřív, než ho kterýkoli z těch dvou viděl se pohnout. „Když vyslovíte jméno nějakého boha,“ řekl jemným hlasem, „upoutáte tím jeho pozornost. Špatný nápad.“

Uvolnil stisk a Celluci čekal na výbuch. Vicki snášela nevybíravé umlčení ještě hůř než většina lidí. Když žádná exploze nenastala, mohl pouze předpokládat, že považuje Fitzroyův čin za opodstatněný, a zamrazilo ho v zádech. Jestli tenhle starověký bůh vyděsil Viktorii Nelsonovou, on na něj rozhodně narazit nechtěl.

Vicki, stále pevně svírající Henryho zápěstí, si navlhčila rty a snažila se nemyslet na to, že by jí ty žhnoucí oči mohly věnovat i delší pohled. Po chvíli jej pustila. „Myslím, že můžeme bezpečně předpokládat, že… tenhle bůh a tahle mumie jsou nějak spojení.“

„Mumie je nejspíš velekněz onoho boha,“ navrhl Celluci. Když na něj Vicki i Henry obrátili udivené pohledy, pokrčil rameny. „No co, koukám na horory.“

„Ne že by byly zrovna věrohodným zdrojem informací,“ poznamenal Henry, když se vrátil do svého křesla ve stínech.

„Jo. Ne všichni se můžeme počítat mezi blízké a osobní přátele hraběte Draculy.“

„Pánové, budou dvě ráno, můžeme s tím pohnout, než vám tu usnu?“ Vicki zívla a opřela se ve sklápěcím křesle. „Já si náhodou myslím, že Celluci má pravdu.“

„Mám já to dnes ale šťastný den,“ zamumlal.