„Detektiv-seržant Michael Celluci, madam. Je tady Vicki Nelsonová?“

„Ano, je tady. Henry ji šel vzbudit.“

„To není nutné.“ Henry ho musel vidět přicházet k domu a poznat ho. Jestli je to opravdu tak, má oči jako sova. Já neviděl ani vlastní nataženou ruku, je zamračeno. „Je pozdě. Můžu se vrátit zítra, když vím, že jsem tu správně.“

„Nesmysl.“ Žena mu ustoupila z cesty a pokynula do kuchyně.

„Jedete sem až z Toronta, tak to už tu chvíli počkejte. Hned bude dole.“

Jestli ji šli vzbudit, opravdu neměl na vybranou. Jediné, co bylo horší než nechat Vicki vytáhnout z postele, bylo nechat ji vytáhnout z postele a pak bez vysvětlení odejít. Zastrčil odznak a průkaz zpátky do kapsy a následoval ženu do kuchyně, přičemž nespouštěl z očí obrovitého bílého psa, který jej sledoval z protější strany místnosti. To je směšné. Jedna noc navíc nic nezmění. A rozhodně nebude mít radost z toho, že ji vzbudil.

Přišel ještě červený pes a posadil se vede bílého. Nevypadal moc šťastně, že ho vidí. Taky vypadal ještě větší, čemuž bylo vzhledem k velikosti prvního těžké uvěřit. Trochu se zavrtěl na židli. „Co, ehm, co je to za psy?“

„Pocházejí z nějakého obskurního evropského loveckého plemene. Nejspíš jste o něm nikdy neslyšel.“

„Něco jako vlčák?“

„Něco takového, ano.“ Přitáhla si židli, posadila se a upřela na něj podivně pronikavý pohled. „Jmenuji se Nadine Heerkensová-Wellsová a tuhle farmu vedeme s manželem. Vicki pro nás v současné době pracuje. Je tu něco, co bych měla vědět, detektive?“

„Ne, madam. Vás se to netýká.“ Popravdě měl problémy vyrovnat se se skutečností, že by tato žena a muž, za kterého Henryho Fitzroye považoval, mohli být přátelé. I když byla po fyzické stránce velmi atraktivní, s rovnými vlasy a takřka exotickými rysy, z okolního prostředí vyplývalo, že je chudá jako kostelní myš. Její zmačkané šaty bez rukávů vypadaly, že je právě zvedla z podlahy a hodila na sebe. A kolem se válí tolik oblečení, že by se do něj mohlo obléct půl tuctu lidí. Tedy za předpokladu, že jim na eleganci moc nesejde. Žádný kus nábytku nevypadal, že by byl méně než deset let starý, v každém koutě se povalovaly chomáče chlupů a celá kuchyně působila ošuntělým dojmem, který naznačoval, že peněz nemají právě nazbyt.

Samozřejmě, veškeré peníze, co ušetřili, mohli klidně utratit za krmení pro psy.

Uslyšel na schodech kroky, vstal ze židle a otočil se ke dveřím vedoucím na chodbu.

„Tak dobře, Celluci. Co se děje?“ Vicki se zastavila sotva na šířku dlaně od jeho hrudníku a upřeně se mu zadívala do obličeje. „Doufám, že někdo umírá…“ Tón jejího hlasu dodával: …protože jestli ne, tak bude.

„Co se ti sakra stalo s hlavou?“

„S čím? Jo, tohle. Měla jsem odpoledne autonehodu. Myslím, že jsem se uhodila o palubní desku.“ Zabubnovala prsty ve vzduchu nad fialovozeleným otokem. „V nemocnici mi řekli, že je to jen boule. Vypadá hrozivě, ale skutečné zranění to není.“ Zúžila panenky a při tom pohybu jí brýle sjely dolů. „Jsi na řadě.“

Henry, stojící mezi dveřmi do kuchyně, skryl úsměv. Vicki si zjevně myslela, že Celluci má právo o nehodě vědět. Když mu o ní říkala, ztratil její postoj i hlas vyzývavý charakter. Jakmile skončila, byl zpátky. Celluci zhluboka nabral vzduch do plic a pomalu vydechl.

„Můžeme si promluvit v soukromí?“

„V soukromí?“

Letmo jí pohlédl přes rameno na Henryho. „Jo. V soukromí. To jako, že bych s tebou chtěl mluvit o samotě.“

Vicki se zamračila. Tenhle výraz už viděla. Přeloženo do zdvořilého jazyka znamenal, že se chystá někoho zatknout. Proč by se měl tak dívat na Henryho… „Půjdeme do tvého auta.“

„Já myslel, že potmě nevidíš.“

„Vím, jak vypadáš.“ Popadla ho za loket a táhla ho ke dveřím, a než odešli, řekla všem v místnosti: „Dlouho se nezdržím.“

V okamžiku, kdy se ocitli mimo dům, se Petr protáhl a řekl:

„Zajímalo by mě, proč nechtěla použít obývák.“

Henry se zazubil. „Kde bys slyšel každé jejich slovo?“

„No…“

„Vicki má poměrně slušnou představu o tom, jak dobře dlaci slyší.“ Přistoupil k oknu a zahleděl se přes trávník k Celluciho vozu. „A ví, jak dobře slyším já.“