V dálce se něco roztříštilo s charakteristickým tvrdým křápnutím, které zkušenému uchu napoví, že s tím někdo pořádně práskl o zem. Vicki sebou trhla, otevřela oči, ale zdálo se, že nemůže sebrat dost energie k tomu, aby se pohnula. Seděla zhroucená v lavici, chycená v podivné letargii, zatímco se zvuky ničení neustále přibližovaly. Slyšela křik mužských hlasů, spíše samolibých než rozzlobených, ale slova jí unikala.

Bodový reflektor ve výklenku podle všeho vyhořel. Zahalená do stínů a osvětlená pouze řadami svíček se nepřestávala smutně usmívat Madona s roztaženými pažemi, kterými chtěla obejmout svět. Vicki se zamračila. Svíčky byly silné a bílé, po jejich nerovných stěnách odkapával vosk a tvořil malá tuhnoucí jezírka v kovových svícnech a na kamenné podlaze.

Ale ty svíčky byly zakryté… a na podlaze ležel koberec…

Náhlé křápnutí, hlasitější a bližší než ostatní, způsobilo, že sebou trhla, ale kouzlo nehybnosti, které ji drželo v lavici, se nezlomilo.

Nejprve spatřila břit sekery, pak její násadu a nakonec i muže, který ji držel. Běžel postranní uličkou od čelní strany kostela, od oltáře. Na tmavých šatech měl prach od omítky a z objemné, napůl rozhalené kožené vesty Vicki zahlédla třpyt zlata. Světlo svíček se odráželo od barevných kousků rozbitého skla uvázlých na horní části jeho vysokých bot. V černých, krátce střižených vlasech těsně kopírujících linii jeho hlavy se mu matně leskl pot a rty měl roztažené, odhalující zažloutlé pahýly zubů.

Před vstupem do výklenku se prudce zastavil, popadl dech a pozvedl sekeru.

Zastavila se těsně před Madoniným úsměvem a její násada pleskla o pozdviženou ruku mladého muže, který mu náhle zkřížil cestu. Sekerník zaklel a pokusil se zbraň vytrhnout. Sekera zůstala přesně tam, kde byla.

Z Vickiina úhlu pohledu to vypadalo, že mladík jen lehce pootočil zápěstím a pak sklonil paži, ale muselo v tom být víc, protože sekerník znovu zaklel, upustil zbraň a téměř ztratil rovnováhu. Klopýtl o krok zpátky a Vicki se mohla poprvé pořádně podívat do tváře mladíka, který nyní držel sekeru rovnoběžně se zemí.

Henry. Řady svící, jež mu planuly za zády, zdůraznily rudozlatý odstín jeho vlasů a takřka vytvořily kolem hlavy dojem svatozáře. Byl oblečen v Madoniných barvách, široké pruhy sněhově bílých krajek u límců a kolem rukávů, bílá košile deroucí se ven prostřiženými rukávy světle modrého kabátu. Jeho ve stínu utopené oči se zúžily a on trhl rukama vzhůru.

Násada sekery praskla. Tříštivý zvuk se rozlehl výklenkem, následovaný zarachocením obou oddělených částí o podlahu. Vicki neviděla, že by se Henry pohnul, ale hned v příštím okamžiku visel sekerník za vestu na jeho pěsti a kopal nohama ve vzduchu půl metru nad mramorovou podlahou.

„Požehnaná Panna je pod mou ochranou,“ prohlásil a jeho klidná slova v sobě nesla větší hrozbu než jakákoliv zbraň.

Sekerník otevřel ústa a zase je zavřel, ale nevydal ani hlásku. Visel bezvládně a vystrašeně. Když ho upír pustil, padl na kolena a zjevně nedokázal odtrhnout pohled od Henryho obličeje.

Vicki nyní upír připomínal anděla pomsty, připraveného každým okamžikem tasit plamenný meč a srazit Boží nepřátele. Sekerník měl očividně stejný dojem, neboť tiše zaskučel a zvedl roztřesené ruce v prosbě o milost.

Henry ustoupil a dovolil zajatci odvrátit zrak. „Jdi,“ poručil.

Sekerník šel, stále na kolenou, couvaje, dokud nezmizel z Vickiina zorného pole. Henry ho sledoval ještě o chvíli déle, pak se otočil, pokřižoval se a poklekl. Nad jeho skloněnou hlavou pohlédla Vicki do očí Madony na obrazu. Její vlastní víčka náhle ztěžkla a sama od sebe se pomalu zavřela.

Když je o chvíli později znovu otevřela, bodový reflektor byl opět na místě, svíčky zase hořely ve sklenicích, jen rudozlatá hlava zůstávala nadále skloněná před obrazem.

Její nehybnost podle všeho pominula, takže se pomalu postavila, vyklouzla z lavice a zamířila k výklenku. „Henry…“

Když uslyšel své jméno, pokřižoval se, vstal a obrátil se k ní, zapínaje si černý kožený kabát.