Když zavřeštěly poplašné trubky, Ratimir Gradovič odhrnul peřinu, posadil se a sundal nohy z postele. Až pak otevřel oči a obrátil tvář k oknu. Na Ovčarnici ještě ležela tma.

„Co se děje, Vdoljaku?“ zavrčel na poručíka, který mu vzápětí zabušil na dveře.

„Signál, pane.“

„Sever, nebo jih?“

„Sever.“

„Třicet husarů. Plná zbroj. Odjezd za půl hodiny.“

Hranici Mezimuřské župy s Kanižským ejáletem chránil jednoduchý systém – zhruba každou míli stál na křesťanském břehu Mury strážní palánek. Když některá posádka zahlédla nebezpečí, vystřelila z děla. Pevnůstky byly vzdálené právě tak, aby se navzájem slyšely, takže sousední vypálila vzápětí a poslala tak signál dál. Zpráva o hrozbě tedy i ze vzdálených postů v průběhu několika minut doletěla do Nového Zrínu.

Cesta podél řeky byla kvůli rychlým přesunům pohraničních hlídek dobře udržovaná, takže když za Murou vyšlo slunce a proměnilo nevábně šedivý opar ve zpěněné mléko, kapitán Gradovič s oddílem husarů už byli za třetí pevností. Stále se však nedopátrali, co způsobilo rozruch – každá posádka věděla jen tolik, že severní soused vypálil varovný výstřel.

Kousek před čtvrtým stanovištěm jim přilétl naproti rachot kopyt. Husaři škubli uzdami a sáhli po palaších a dlouhých pistolích v sedlových pouzdrech. Z mlhy se však vynořil jen jeden jezdec. Měl vojenskou čepici a kabátec, přes hruď bandalír a u boku šavli.

„Kapitáne, dovolte mi podat hlášení!“ zvolal, když seskočil z koně.

„Ze kterého jsi stanoviště?“

„Čertův mlýn. Nedávno jste u nás…“

„Pokračuj! Co se děje?“

„Ztratilo se šest mužů, z toho pět členů jízdní hlídky, mezi nimi strážmistr Pavlič.“

„Jak to, že se ztratili?“

„Pravděpodobně jsou mrtví, ale těla se zatím nenašla.“

„Odkdy jsou pryč?“

„Přibližně od druhé hodiny v noci.“

„Kriste! Proč jste signál neposlali dřív?!“

„Okolnosti, pane…“

„Jaké okolnosti? Co přesně se stalo?“

„Asi o půl druhé vyrazil strážmistr Pavlič s dalšími čtyřmi muži na pravidelnou obhlídku. Pod nás spadá úsek mezi Čertovým mlýnem a Hlubokou vodou…“

„Myslíš, že to nevím?! Pokračuj! Stručně!“

„Do Hluboké vody ale Pavlič vůbec nedorazil. Protože se tam nehlásil, tamní strážmistr Bukovac poslal rychlého jezdce k Čertovu mlýnu, aby zjistil, co se děje. Jezdec však zmizel také. Pevnosti byly odříznuty. Po nějaké době jsme si už i v Čertově mlýně všimli, že se Pavlič dlouho nevrací. Kaprál Rogoz někdy po třetí hodině sebral půltucet mužů – já jsem byl mezi nimi – a vyrazil Pavliče hledat. Dojeli jsme až do Hluboké vody a tam zjistili, že Pavlič zmizel, stejně jako jezdec vyslaný Bukovacem. Bukovac přikázal vystřelit z děla. Mne poslali do Ovčarnice se zprávou pro vás.“

Gradovič zachmuřeně pokýval hlavou. „Tebe cestou nikdo nepronásledoval? Nevšiml sis ničeho podezřelého?“

„Ne, pane. Cválal jsem s větrem o závod, nedíval se napravo ani nalevo…“

„Dobrá.“ Gradovič pohlédl na poručíka. „Váš názor, Vdoljaku?“

„Vypadá to na nepřátelský průnik. Vzhledem k preciznosti, s jakou se hrálo o čas, bych počítal s velkým oddílem. Potřebujeme posily, pane.“

„Souhlasím. Pošlete zprávu zpátky do pevnosti; ať za námi vyrazí všichni husaři. Mezitím zjistíme, co se přesně stalo. Šest chlapů i s koňmi se neztratí beze stopy.“

„Neztratili se beze stopy, pane. Jen ty stopy někdo obratně zahladil.“

„Myslím si totéž. Kaprál Rogoz nehledal dost důkladně. Těžko mu to lze vyčítat – v takové mlze a navíc v noci i bystré oko leccos přehlédne. Než ale zjistíme, co potkalo Pavliče, předpokládejme nejhorší možnost.“

„Pane?“

„Vyberte ještě jednoho jezdce. Pojede s výstrahou do Gradovce.“

„Myslíte si, že to souvisí…“

„Vzhledem k okolnostem nemůžeme spoléhat na náhodu, poručíku. Doufejme alespoň, že se urození pánové nevydali na lov zrovna dnes.“

„Možná je odradila mlha.“

„Modleme se za to. Teď pojeďme najít nešťastného Pavliče. Vpřed!“

Podkovy zařinčely. Jezdci nasadili ostré tempo.