Jarolím zaklepal na dveře.
Venku zaskučel vichr. V mezipatře třískly prosklené dveře na balkónek.
„Tak pojďte,“ pozvala je stařena s prázdným pohledem a zasviněnou zástěrou. Kateřina se v bytě zalykala zápachem. Nechtěla si ani představovat jeho složky, aby nemusela zvracet. Na podlaze se střídaly kusy lina se zčernalými parketami a tmavými skvrnami…
„Půjdeme radši pryč, Járo,“ řekla a chytla manžela za ruku. Měla ji zpocenou a Jarolím cítil její zrychlený tep. „Můžeme se přece podívat jinde. Pojď!“
„Ne. Neblázni, sakra! Když už jsme tady, tak se na to aspoň mrkneme.“
„Tady je naše Minerva,“ přerušila je vrásčitá žena, založila si ruce v bok, začala se prohýbat dozadu a ze stařeckých úst jí vycházelo tiché, rytmické sípání. Smála se. Byla šťastná.
Venku se zablesklo a po pár vteřinách domem projela zvuková vlna hromu. O patro níže jí odpověděly barokní varhany důrazným largem e spiccatem. Rozlehlému pokoji vévodila mohutná, pyšná nábytková stěna. Leštěný tmavý mahagon, prosklené skříňky, masivní držadla zásuvek, zaoblené rohy, mosazné kování.
„Ale tohle doma nikam nedáme,“ ozvala se Kateřina.
„Katko, tu stěnu rozložíme a zařídíme si z toho půlku bytu. To je přece výborné!“
„Tak co, šéfe. Máme ji rozmontovat? Jo? Tak chlapi, jdeme na věc!“
Největší, prostřední kus stěny v sobě obsahoval také bar a tajnou kovovou schránu. Od ní klíče nebyly. „Však se nějak dovnitř dostanete,“ řekla stařena a opět se skřehotavě zasmála.
„Tak s tímhle nám, šéfíku, musíte helfnout,“ zabručel Pepan, živoucí důkaz toho, že pověst o Golemovi nepatří minulosti. Když vycouvali s největším kusem stěny na chodbu, venku naplno zuřila bouře. Na to, že bylo pět odpoledne, se dramaticky setmělo, za okny se míhaly odlesky blesků a vzduchem se neslo stupňované dunění hromu.
Stařena stála mezi dveřmi a chraplavě je pobízela, aby už s tou Minervou táhli do horoucích pekel. Stěhovali poslední kus – a „prásk!“ – v dolním mezipatře průvan rozbil skleněnou výplň. O patro níž se otevřely dveře a z nich se vyvalila pochmurná, závěrečná canzona a v nich stál Bachův obdivovatel. Muž s tenkýma nohama pod mohutným břichem, hlavu na temeni holou a na bradě a tvářích zarostlou.
„Měli jste s sebou vzít i tu bábu,“ poznamenal tiše.
„Ty hajzle, ty svině, tebe měl taky Ríša zabít – i s tou tvou hudlaninou, co pořád posloucháš!“ ječela stařena o patro výše.
„Od tý doby, co její mladej vyvraždil celou rodinu, to s ní jde z kopce, ze dne na den. Občas se projde po chodbě, na každýho zabuší, vynadá mu, pak se zavře a doma v pokoji si povídá se svými bývalými. Poslední dobou se začala hádat sama se sebou, čím dál víc. Pořád: Minervo, tos neměla, Minervo, jsi přece moje holčička… Prostě jí normálně hrabe. Užíváme si s ní hotový očistec. A nikoho to nezajímá. Kurva, bába stará!“
„Taky na tebe dojde, ty svině,“ odpověděla stařena a odplivla si.
~
Sliny. Kapaliny. Tekutiny. Exkrementy. Výměšky. Sliz. Hnus…
~
„Co se tady vlastně stalo?“ zastavila se před Bachovým fanouškem Kateřina.
„Jo, slečinko, to bylo vošklivý. Nejdřív začali po bytě šoupat nábytkem, pak se kvůli tomu dost rafli. Mladá chtěla, aby bába měla pokoj s vlastním vchodem, a začali se dohadovat, kterej pokoj. Zase začali strkat s touhle stěnou – no a pak mladýho Vaška chytil rapl a všechny je sejmul sekerou. Bába byla akorát na drbech, a než se vrátila, stačil se ještě pověsit. Krve všude jako na jatkách v Písnici,“ řekl muž a přihnul si z láhve fernetu, kterou celou dobu svíral v ruce. „Teklo nám to tady po schodech i po zdech. Ještě teď máme na stropě fleky.“
„Tak tohle mi domů nesmí!“ zavřískla Kateřina a celá se klepala. Jarolím uznal, že na tom něco je.
„Dobře, Katko, tak klid,“ řekl a obrátil se vzhůru na stařenu. „Takže paní Brandstetterová, my teda děkujeme, ale tu stěnu nebereme. Nám by se stejně nehodila do bytu a…“
Nahoře třískly dveře. Ozvalo se dvojí cvaknutí zámku a zašramocení řetízkové petlice.
„A je to,“ zahučel Pepan. „Končíme, hoši.“ Popustil kšíry na zem a oddechl si.
„No tak to prrr, pánové,“ zavrčel muž ve dveřích. „Tohle si pěkně odtáhněte, ten humus! To ať si zajistí tady mladý pán!“ A taky práskl dveřmi. „Nebo zavolám poldy!“ zařval za nimi ještě.
„Hele, šéfe, my to teda sneseme dolů, ale dáte nám aspoň na pivo, jo?“
„Jarolíme, radši to necháme na ulici,“ ozvala se Kateřina a kousala kapesníček.
„Kousek odsud, na Hřebenkách, je sklad nábytku, šéfíku,“ zachránil je Pepan. „A je tam i bazar. Tam byste to mohli udat. Tak chlapi, ještě to hodíme na Hřebenka – a padla!“
Když míjeli rozbité dveře v mezipatře, Joska, co držel skříň dole, šlápl na střep a podsmekla se mu noha. Zařval a stěna ho přitiskla ke zdi. Parťák chtěl těžký kus strhnout na stranu, aby osvobodil Josku. Zařval na Toníčka a prudce smýkli nábytkem vpravo a nahoru. Blesk náhle uhodil přímo do hromosvodu. Ozvala se ohlušující rána, všemi to trhlo – a pak zaslechli sténání. Šéf stěhováků řečený Pepan chrčel naražený na ozdobném zábradlí. Litinový drak mu projel zády a vylezl z břicha se zkrvavenou tlamou. Mezi zuby svíral kus bělajícího se střeva.