Odemykám ostražitě, větřím, skoro jako bych to odkoukala od vlkodlaků, ale Dyre v bytě není. Nikdo tam není, takže skopnu boty a padnu obličejem do polštářů. Spát, aspoň chvilku. Spát a riskovat, že zase přijde Dyre. Zvednu se. To radši ne, na debatu se svým zploditelem teď nemám sílu. Malátně se převlékám, když mi dojde, že se Darek neozval. Povzdychnu si, ta baba po Wolfovi se mi nezdá, takže zase vezmu svůj nejobvyklejší pracovní nástroj a s lítostí vzpomenu na dobu, kdy telefon nahrazovali kůň a sedlo. Mělo to svůj půvab.
~
„Co se neozveš?“ štěknu na něj, jen se přihlásí.
„Spal jsem, Tino, promiň, pořád jsem nějak…“
„Z čeho vlastně žiješ?“ zeptám se přísně.
„Ále, dělám teď na nějakejch námětech pro Vlastní oči. Hele, myslíš, že by o ty motorkáře byl zájem?“
„To se zeptej v televizi. Jak to dopadlo s tou babou?“
Zarazí se. „Tentokrát byla milá.“
„Milá?“
„Jo, nabídla mi bábovku a žvanila. Tak nějak obecně, o tom, jak je svět zlej, jak měla těžkej život a že vypadám špatně.“
„Hm.“
„Zdála se v dobrý náladě, ale příjemná ženská to stejně není. Snažil jsem se jí ptát na toho vlkodlaka, ale neřekla skoro nic. Jenom že s chlapama je kříž.“
„To je všechno? Jak dlouho jsi tam byl?“
„Víš, že ani nevím? Dlouho, možná tři hodiny.“
„A to ti za tu dobu řekla jen, že je s chlapama kříž?“
Mlčí. „No, vlastně jo. Nebo počkej, ještě říkala něco o dětech, že jí osud nedopřál děti, že jiní děti mají a nedovedou se o ně ani pořádně postarat, něco takovýho.“
„Osud? Spíš jí nedopřál děti Wolf, zato jinde se překonával.“
„Chudák ženská.“
„No, možná.“ Cítím k Hermíně takovou averzi, že se mi nedostává soucitu. „Jo, zastav se tady,“ pozvu ho pak.
„Máš žízeň?“ zeptá se šťastně.
„Ne. Chci zkontrolovat, jestli jsi naživu.“
Čekám na Darka, v polospánku se choulím na gauči v obýváku a dům se mírně chvěje životem. Zavřu oči. Když je zase otevřu, stojí nade mnou Dyre a tváří se tak, jak se obvykle nespokojení rodiče tváří, jen špičáky má o hodně delší.
„Nepozvala jsem tě, otče,“ zívnu.
„Nepotřebuju pozvání. Zlobím se, Kristino.“
Neudělá to na mě dojem.
„Přišel jsi mi naplácat, nebo co?“ Měla bych se bát a v lese jsem se i bála, ale teď ze sebe nemůžu vykřesat žádnou emoci.
Vezme mě za zápěstí a zdvihne. „Kdybych si myslel, že to pomůže, zbil bych tě.“
„Můžeš to zkusit. Mě už bili mockrát, třeba mi ukážeš něco nového.“
Zavrtí hlavou. „Nebudu tě bít. Jsi moje dcera a já mám trpělivost, takže naposledy. Promluvíš s Gasparem, Timotejem a Gothel o tom, jak na mě delegují své pravomoci. Pro začátek to bude stačit, a pak…“
„A pak si vezmeme černé pláště, podmalujeme si oči a budeme si hrát na Bladea trojku. Dyre… jsi můj otec, nedělej ze sebe vola.“
Stisk na zápěstích zesílil, ale když se na Dyreho podívám, nezdá se mi, že by o tom věděl. Docela obyčejně zuří. Přimhouřím oči a čekám ránu, ale Dyre mnou místo toho praští zpátky na gauč.
„Měl jsem přijít dřív,“ zasyčí, „takhle tě vychovala ulice. Původ tě k něčemu zavazuje, dcero. Tvá krev.“
„Jo, noblesse oblige,“ popadnu konečně dech. „Dyre, už je to pryč. Co se s tím smířit a spokojit se s výpalným?“
Vypadá, že už se neudrží, a já si raději rukama chráním hlavu.
„Ty… ty bys měla změnit tón, mladá dámo.“
V kontextu mých skoro čtyř set let je to spíš úsměvné, ale nesměju se. Zvednu k Dyremu oči.
„Myslím to dobře,“ namítnu a pak zazvoní Darek.
„Dobře, dítě? Máš návštěvu, jdi otevřít.“
Neochotně vstanu. Teď se to nehodí, zoufám si v duchu. Nehodí se to, Dyre člověka zabije bez nejmenších pochybností, Darek pro něj není ani figurkou na šachovnici jako Kay nebo Guta. Natáhnu ruku ke klice.
„Nenech ho čekat,“ usmívá se Dyre. Pak otevřu.
„Tino,“ Darek má horečnaté oči, ale vypadá přece jen líp.
Je mi těžko. „Pojď dál. Mám tu návštěvu.“
„Mám vypadnout?“
„Kdepak.“ V chodbě se objeví Dyre. „Já půjdu. Mimochodem, jsem Tinin otec.“
Zatnu zuby. Nevím, jakou komedii hraje, ale pro mého hosta to každopádně nevěstí nic dobrého. Ztěžka se snažím zachovat zdání normálnosti.
„Máš chřipku?“
„Snad ne,“ zavrtí Darek hlavou, „ale blbě mi je, to zase… Abyste to ode mě nechytili.“
„Darku…“
„Promiň, zapomněl jsem.“
Dyre se směje. „Začínám tě chápat, dcerko. Staré časy jsou pryč, jak se zdá. Chřipku.“
Darek po mně střelí pohledem.
„Otec je taky upír,“ vysvětlím chladně.
„Tvůj sluha?“ Dyre zvážní. „Podle toho, co říkáš, bych to nečekal.“
„Není to můj sluha, ale rád by byl.“
„Napiju se,“ oznámí mi. Darek ztuhne.
„Myslela jsem, že nepiješ z lidí.“
„Udělám výjimku a spolehnu se na tvůj vkus,“ usměje se. Nemůžu nic. Nemůžu křičet, protože bych nejspíš pobořila dům, a nemůžu se s ním rvát, protože to beztak nemá smysl.
„Co chceš dělat?“ zeptám se tiše.
„Jen se napiju, nic víc,“ usměje se a natáhne k Darkovi ruku. Poprvé v životě vidím člověka opravdu zhypnotizovaného upírem. Já to nepoužívám, nikdo to už nepoužívá, protože to není potřeba. Jsme rychlí. Dyre je jistě taky dost rychlý, ale užívá si to. Muž se k němu blíží, pohled zabodnutý do jeho očí.
„Mám ho vypít, Kristino? Záleží ti na něm?“
Polknu. „Jistě, je to přítel, ale když ho vypiješ…“ pokrčím rameny. „Zabránila bych ti v tom, kdybych mohla.“
„Můžeš. Přestaň mi odporovat.“
„Dyre, začni poslouchat, co ti říkám, a já přestanu odporovat.“
Civí na mě, jako by nerozuměl. Pak se skloní k Darkovu krku.
„Uvažuj, dcero. Tvůj souložník právě začíná umírat.“
Tesáky protnou tepnu a Dyre pije, zhluboka loká Darkovu krev, vidím, jak se mu na krku pohybuje ohryzek, a počítám. Pokud vypije víc než dva litry, tak, tak…
Dyre se na mě dívá přes Darkovo rameno. V očích má úsměv, zlý úsměv.
„Máš dost,“ zasyčím na něj. Nedokážu už se ovládat, ve šklebu obnažím zuby, nejde jen o Darka, jde o všechno, co je moje. Nadechnu se a skočím, Darek padne na zem a já se nehty sápu Dyremu po tváři. Odhodí mě stranou, překročí bezvědomého Darka a uhodí mě. Žebro praskne a lupne u toho jako suchá větev. Dyre se zarazí.
„Špatně,“ zabručí a pak mě uhodí znovu, znovu a znovu. Tluče mě předloktím přes záda, hlavu, tvář. Darek se nehýbá. Kdybych dokázala plakat, teď bych plakala.