Spolčení hlupců po česku. Karel Poláček s neodolatelným nadhledem popisuje dobové poměry v nevýznamném maloměstě, kde je vidina společenského postavení mnohem důležitější, než obyčejná lidská slušnost. Stereotyp a jednotvárnost opakujících se scén přitom umocňují pocit apatie vůči okolnímu dění za hranicemi vlastního domu. Pouze sváry a pomluvy bují pod maskou neupřímných úsměvů, ovšem nic, co by překročilo meze pořádkumilného bytí. Stín Velké války na pozadí historických událostí pak dává celému vyprávění chuť jízlivé oslavy malichernosti. Kdyby to psal dnešní autor, byl by text jistě mnohem ostřejší a dost možná i skandálnější, na druhou stranu, právě ta nostalgie zapomenutého času dělá z Okresního města nevšední literární zážitek. Autor disponuje fantastickým citem pro češtinu, díky čemuž pod jeho rukama ožívají odstavce plné nadčasových dialogů a neméně ikonických postav. Nadšený dojem kazí pouze absence zápletky, která není, jak však uznávám, pro vyznění tvůrčího záměru podstatná.

Kniha je prvotina a tudíž jistá rodinná souvislost se tu jeví. Čistý, jednoznačný popis nás pozve do roku 1913 - 1914. Jednotvárnost života naruší syn vracející se ze světa, kde neuspěl. A pak se jen jako na houpačce střídají ponížení, povýšení, ponížení, boj o místo na výsluní společenské smetánky města. Na dobré mravy se v městečku dbá, ale i ty mají volné pole působnosti v nočních hodinách, kdy není vidět na místo, kde se lze oddávat nesplnitelným a vybájeným snům. Citace:" Žlutý dům na ostrově byl jim opiovým doupětem, harémem cařihradským, kasínem na azurovém pobřeží, krčmou amerických přístavů s povolenou uzdou neřesti světa." Štěstí je vrtkavé, když si usedne, přijde léto 1914 a výčitka osudu. "V Pardubicích dostali dragouni rozkaz - brousit šavle." "Konečně mám bohatství, postavení, krásnou ženu, ale jsem voják." Deníkový popis s detaily, které se takto uchovaly jsou pokladem. Audiočetba s autentickým pohledem své doby.