Knihy odehrávající se v koncentračních táborech moc nevyhledávám, protože bývají často docela přikrášlené a jednu dobu se s nimi roztrhl pytel. Ale k tatérovi mě přivedl seriál, který jsem nedávno viděla a přišel mi opravdu zajímavý a vypadalo to, že by to celé mohlo být autentičtější, když jde o zpověď jednoho z vězňů. Ale bohužel, musím říct, že mě kniha zklamala. A ne svým příběhem, ale zpracováním. V tomhle tedy seriál odvedl lepší práci. Autorka si nedala zrovna moc práci s popisky a nějaká jazyková rozmanitost jí asi taky nic moc neříká. Taky mi občas připadalo, že to prostě chtěla mít hned z krku a 200 stran přečtete jako nic, přitom by si s tím stačilo trošku pohrát a kniha mohla být klidně i delší. Jako celek to zkrátka působí docela odfláknutě. Některé situace, které v seriálu působily opravdu dramaticky a člověk z nich cítil tu zoufalost a bolest, byly v knize odbyté sotva pár větami. Chyběly tomu zkrátka emoce. A místy to působilo, jako by dítě psalo slohovku, jak strohé to bylo. Opravdu není třeba třikrát ve větě zmínit Laleho jméno, čtenář ví o kom se zrovna mluví. Občas navíc autorka skáče od jedné události k jiné nebo vzpomíná na pár záblesků z minulosti, přitom se to do děje zrovna vůbec nehodí a akorát to čtenáře mate. A jiné události zase vůbec nedotáhne, jakoby zapomněla. Výhoda je, že se to opravdu rychle čte, vzhledem k jednoduchosti jazyka a celého pojetí knihy. Ale právě to celému příběhu zároveň ubližuje, protože to zkrátka působí trošku prázdně. Dost věcí bude upravených, přeci jen samotný Lale už měl také ve stáří problém si vše vybavit správně (aspoň co jsem pochopila z dovětku a ze seriálu), ale příběh je to opravdu zajímavý a silný. Jen je škoda, že se dočkal tak chabého zpracování. Za mě je to tak na 2,5 hvězdy.