K definování stylu Daniela Krásného postačí jedno jediné slovo: Cool. Ovšem pro ty, kteří čtou Danielovy recenze na IG, to není žádným překvapením, jeho krátké texty jsou často přímým direktem bez zbytečných tancovaček. A nejinak je to v případě Danielova románu: spousta nezvyklých přirovnání, efektních vět a popisů propojujících anglická slova s českými. Vliv reklamky je zkrátka znát. Jak je to ale s příběhem? O mysteriózní román jde až v druhé řadě – tady cítím redaktorský vliv Miloše Urbana, kterému jsou také vlastní příběhy, v nichž jde o tajemno jaksi mimochodem. Ale to vůbec není na škodu. Druhý dech je totiž příběhem o druhých šancích a zlomených srdcích – a to nevyjde z módy snad nikdy. Zvlášť v tak nablýskaném hávu. Krásného román je navíc pocukrován nekonečným zástupem pomrknutí na hororové znalce, což vždycky potěší. Shrnuto pod čarou: Druhý dech mě bavil. A to moc. Forma sice vítězí nad obsahem, ale je to špatně? Nemyslím si. U písničky mě taky ze všeho nejdřív chytne melodie. A když ji nechám vplout do uší, i ta slova si nakonec najdou cestu. Stejně jako v případě Druhého dechu, který má tah na branku a rozhodně navnadí na další kolo. Takže, Dane, prosím, piš!

Svěží debut, který sice doopravdy nabere dech až pár desítek stran před koncem, ale s o to větší silou. (Ale teda dočítat knihu zrovna 12. května… :D)