Nad lotosovým květem na vteřinu zastavil se čas, na břehu cop si plete dívka jež má velmi tichý hlas, je slyšet klapot větru o koruny sekvojových dřev, na tisíc kilometrů slyším její velmi něžný zpěv. Mládenec útloboký odvazuje od břehu člun v rákosí u zátoky. Měsíc se vynořil z vln, z nebe se na zem sypou stříbrňáky dynastie Čchen a starý básník Li-Po báseň píše na pergamen... Mám ráda Jaromíra Nohavicu, za jeho úžasný básnický talent, za jeho poetiku a něhu, za jeho vtip a humor, za jeho lidskost a moudrost i za jeho všechny chyby. Je jen málo takových...

Je mi úplně jedno, kdo mu dal jaké metály a jestli je měl nebo neměl přijmout. Jarek prostě umí a ostatní není dulezite. Jeho poetická duše je plná lásky, touhy, smutku i dětské hravosti a dokáže to všechno přenést na čtenáře nebo posluchače. Těžko hledat podobného.